Modrá ikona

Prázdný byt, čtyři stěny, oddychující kocour, který spokojeně spí vedle mě, a samozřejmě nepostradatelná kulisa v podobě puštěného rádia (hlavně ne TICHO). To vše dává člověku možnost pustit mozek do míst, kam se myšlenkami často nedostává. Padá na mě zvláštní samota, myšlenky se mi rozlétly všemi směry. Na liště svého notebooku na mě pomrkává modré oko Facebooku, v dnešní době snad jediného spojence se světem. Máš v sobě něco, o co by ses rád podělil s ostatními? Trápí tě něco? Naštval tě někdo? Miluješ někoho? Tak do toho, není nic jednoduššího, než nasdílet slasti a strasti života do světa přátel. A tak se nám modrá ikonka plní zoufalými výkřiky do tmy vyrytými na zeď. Zoufalými nářky milenek, fotkami dětí, zvířat, diplomek, lásek, těhotenskými bříšky...... Rozhlížím se po pokoji a nikde nevidím fotoalba s fotkami, které jsem tak ráda prohlížela, nikde nevidím přátele, kteří by za mnou došli na kafe. Dnešní doba tomu asi nějak nepřeje. Někdo mi řekl, že dříve bylo v každé vesnici běžné mít na před domem lavičku, pro toho kdo si přijde popovídat. Dnes jsem projela autobusem přes několik jihomoravských vesnic a takovou lavičku jsem viděla jednu (jela jsem HODINU), na které seděli tři babky a klábosili. V tu chvíli jsem jim záviděla. Možná na vše koukám skeptickým okem půlročního přistěhovalce z míst, kde nebylo těžké najít přátele, ale zarazilo mě, že byť by člověk chtěl, všude nachází jen známé, o kamarádech, nebo snad přátelích nemůže být řeč. Dostat někoho na popovídání si u dobré kávy dá taky zabrat, a to je člověk prý společenský tvor. No, asi jinak, než jsem společenská já. A tak si nadále povídám s přáteli přes ten modrý zázrak, který mě na chvíli vytrhne z reality všedních dnů. Hodina, a jsem zase zpátky ve svých 4 stěnách se spícím zvířátkem. Beru do ruky mobil, přiléhám si ke kocourkovi, nastavuji samospoušť a přidám úsměv, ať každý vidí, jak jsme šťastní. Sdílet.