Můj život s PUBERŤÁKEM

Puberta. Období, kterého se každý rodič děsí. Začínají se z nás stávat trapní hlídači, kteří nechápou, že jejich děti už jsou přece velké! Ale nenutíme si tyhle situace s pubertou do hlavy spíše my sami? Neházíme své dospívající děti do jednoho pytle předčasně? Protože kamarádka Majka má se svým synkem problémy, tak z toho mého dítka určitě nebude nic jiného, je to přece PUBERŤÁK!
Zamysleli jsme se nad tímhle někdy? Ano už asi každý z nás větu, jakože je velký a je to jeho život, slyšel. Co když to ale naše ratolest myslí dobře? Co když pouze žádá, aby se s ní začalo jednat přímo. Přece jen to není pětiletá holčička (chlapeček), které stačí navykládat pohádky. Touží stát na zemi a se životem se vyrovnávat. Popravdě, bojíme se toho, že ano? Často si nepřipouštíme, že na výchovu je už opravdu trochu pozdě. Našemu dítěti se otvírá svět, ať chceme nebo ne. Jeho budoucnost je každým dnem blíž a blíž. Kolik z nás se vyrovnalo s tím, že cesty k budoucnosti jsou před ním, a my už nestojíme vedle něj a nedržíme ho za ručičku. Stávají se z nás pouze přihlížející. Samozřejmě, že pro něj chceme to nejlepší a nenecháme jej si „natlouct hubu“ hned na první překážce. Jenomže už toho tolik nezmůžeme. Získává svou vlastní hlavu, své představy a touhy. Neměli bychom mu ale přestávat radit, ať už nás o pomoc sám požádá nebo ne, věří, že u svých rodičů vždy najde v nejhorším případě nápovědu.
Puberta je taky období, kde se může v jediné větě vztah v domácnosti změnit. Probouzí se v nás obavy, že o své dítě takzvaně příjdeme. Proč najednou nevíme o jeho myšlenkách, přáních a vztazích absolutně nic? Proč nám sakra přestává věnovat tolik radostných objetí a hodin svého času? Máme vůbec ponětí, kde se teď nachází? Víme, co ho trápí? Kam tohle všechno zmizelo? Čekáme od něj, že se nám bude dále svěřovat a ten, za kým pujde, když se objeví problém, budeme my. Je ale čemu se divit? Dáváme svým dětem to, co po nich sami chceme? Kolik z nás na otázku : Co se stalo? O co jde? odpoví celou pravdu a neodsekne svého zajímajícího se teenagera ve stylu: Nic, to je jedno. Nestarej se. Tak co tedy vlastně čekáme? Proč by se měl svěřovat on nám, když my jej do svých záležitostí nezatahujeme. Ať už z pocitu, že bychom mu zbytečně přidávali starosti nebo jej prostě obtěžovali. U koho má vidět, že jsme pro svěřování, když my mu nic takového nenabízíme? Asi se pak ani nemůžeme divit, že nejbližšími a oporou se mu stávají převážně přátelé. Jsou to pro něj lidé, u kterých vzájemné svěřování funguje, u kterých vždy najde pomoc, třebaže my bychom mu poradili daleko lépe, tady ví, že když své trápení sdělí, při další příležitosti bude rádcem v nouzi on sám.
Jsme v období, ve kterém často přicházíme o nervy. Společné rodinné večery u televize se mění ve vzácnou příležitost. Se svým dítětem se potkáváme skoro už jen ve dveřích, a nebo když si zajde pro něco k jídlu, pak už jsou zase dveře jeho pokoje před námi zavřeny. Zatím co nás to pořádně tahá za city, on má všechno silně na háku. Je to ale pravda? Nebo si jen nechceme připustit, že i jeho to ničí? Vždyť si ještě vzpomínáme, že i my v jejich věku jsme byli přecitlivělí a neustále podráždění. Co uděláme, když je nám do breku a potřebujeme si věci v hlavě hned urovnat? Zavíráme se do ložnice, nebo kamkoliv, kde budeme sami, že? Tak proč když tohle udělá náš kluk, považujeme to za truc? Ani nechceme věřit, že ho to mrzí a že momentálně nejspíš brečí do polštáře. Je přece silný a nic ho nemůže složit. Opravdu to soudíme z chvil, kdy se odhodlá přijít do kuchyně, obýváku či na zahradu mezi nás? Čím víc přemýšlím nad naší momentálně nefungující domácností, dochází mi, že na vině není vždy on, a ne jenom já dělám ústupky. Myslím si, že zkoordinovat naše přání a požadavky nadlidský úkol není. Jenom se obě strany musí naučit vzájemně se chápat a tolerovat. Domácnost bez hádek neexistuje, to ani nikdo nevyžaduje. Ale není třeba si zbytečně vytvářet problémy, když vlastně spolu vycházet dokážeme a rozumíme si. Chybí jenom to pochopit.