Prokletí básníci

Léto je definitivně pryč a já pomalu ležím na gauči, v riflích a s teplými ponožkami na nohou a přemýšlím. Přemýšlím snad úplně nad vším, nad čím se přemýšlet dá. Tenhle týden jsme na češtině brali prokleté básníky. Zaujal mě jejich život, jejich nevybouřenost a jejich odlišnost. Snažili se zaujmout a šokovat okolí, což na tu dobu to nebylo obvyklé. Kdo se přece jenom trošku odlišoval, byl potrestán. Funguje to tak i teď? Ne, to je tedy ten důvod proč jsme všichni stejní? Tuctoví, jedni z mnoha? Jestli jo, chci se odlišovat, chci šokovat ostatní! Co je špatného na tom, být jiná? Dělat věci, kteří ostatní nechápou a odsuzují? To, že společnost je příliš kritická a nikdy nepochopí život ostatních? Nebo vy snad víte, co vede sprejery k jejich tvorbě? Nezastávám se jich, ale pokud kreslí na místa tomu určená proč ne. Pro vás všechny je to vandalismus, pro ně je to umění. Je to pro ně život, něco co jim dává smysl žít, něco co jim pomáhá přežít v tomhle nezajímavým a stereotypním světě. Co je špatného na lidech, kteří mají rádu punk a mají obrovitánský pankáče na hlavě, samozřejmě jinak barevné? Nic, je to jejich styl života. To, že vy jste obyčejní lidé, kteří nemají žádné zájmy, je taky nezajímá. Vy se jim smějete a ponižujete je, jim jste ale ukradení. Mají svůj život a svůj svět. Prostě nepochopím, že v době, ve které bylo plno věcí zakázáno, jste všechny pravidla a nějaké normy porušovali a teď, když jste svobodní a máte volnost sedíte doma na gaučích a sledujete Vyvolený. O čem ten život potom je? O ničem, jenom sedíte, stěžujete si na vládu, stěžujete si na svoje děti a na svoje rodiče.
Chtěla bych žít v době, ve které se lidé odlišovali! Šokovali ty ostatní! To byl život, ten adrenalin, to vzrušení, že vás kdykoliv kdokoliv může zavřít pěkně do chládku! To by bylo něco! A ne jenom neslané nemastné sezení u televize či počítače. Jak se život posouvá dopředu, dějí se s lidmi divné věci. Hodně rychle si zvykneme na to, že tohle a tohle za nás udělá někdo jinej, nebo že to nádobí umyje myčka. Nač se nějak zabavovat? Přece jenom, být 8 hodin v práci, stara se o rodinu a občas uklidit je tak vyčerpávající! Naše matky a babičky to zvládaly a ještě měly zábavu. Ale my to nezvládáme, neumíme se bavit. A bude to horší.
Začala jsem prokletýma básníkama a skončila jsem o nudným životě. Možná je to tak a možná to tak vidím jenom já, ale nějaká jiskra v tom životě opravdu chybí. Je mi teprve 18 let a můj život je spíše nudný, ale zpestřují ho chvilky s mými nejbližšími. Nemám zážitky jako dnešní čtrnáctiletý holky, ale mám zážitky, které budou jednou publikovatelný mým dětem. Mám život s jiskrou, i když jí občas hledám. Jediný co nemám, je vlastní cesta. Nalajnovala jsem si jí tak dokonale přesně a teď? Mám pocit, že jsem se na té cestě ztratila. Ale věřím v to, že si brzo udělám cestu novou, dlážděnou zlatem a podél té cesty budou jen a pouze růže. Krásné bílé růže. Někteří naši autoři a spisovatelé, měli přímo určený smysl života, měli určenou cestu. Nemuseli ji hledat, jen se na ni udržet. Ale to nemluvím ze závisti, ten život by byl podle mě pak, bez jiskry …
Možná jsem ráda za to v jaké dobře žiju a kde žiju. Neumím si představit život v USA. Jsem ráda za tohle městečko plný hříchů, protože jsem se tady skvěle naučila proplouvat životem. Někdy bych se chtěla podívat na jeden den v minulosti a na jeden den v budoucnosti, myslím, že bych se pak příšerně opila a zdrogovala abych zažila delirium tremens a třeba by ze mě konečně vypadlo něco rozumného a moudrého, něco co bych mohla publikovat v Mladé frontě nebo na internetových stránkách a nepsat si to jenom tady do wordu a marně čekat na ten den, kdy mě můj veliký koníček proslaví. Nechám si to asi jenom zdát, nebo se hodím pod vliv nějaké drogy a bude mi hned líp. Tak já teda zavolám naše dílerovi a hned potom co mi dávku doveze budu in a hlavně budu PROKLETÁ!