Myšlenky mého života

Je příjemnější říkat, že mi něco nevadí, než říkat, že to nenávidím. A hlavně je příjemnější někomu odpustit a mít ho rád, než ho nenávidět. Snášenlivost je příjemnější než nenávist. Dodává sílu vědět, že máš rád někoho, koho ostatní odsuzují, za to, co jsi mu Ty odpustil. Je příjemnější mít rád někoho, koho tvoji známí, tvoji kamarádi nenávidí, když v něm najdeš to dobré. Dodává sílu věřit v to dobré, co v každém je. V každém je to dobré, ale jen někteří lidé to dokážou najít. Vždy je potřeba to hledat.
Nejhorší je říct: „Je to špatný člověk, protože udělal tohle a támhleto, protože je takový a takový...špatný.“ Nikdy nesdílej názor okolí jen proto, že je to snazší, vždycky hledej svůj názor v sobě, ve svém nitru. Neříkám, že musí být vždy dobrý, to ne, ale musí být skutečně Tvůj.
***
Žiju. Za nejlepší kamarády mám lidi, co mi nejvíce ublížili. A mám rád člověka, kterého oni odsuzují a postavil bych se za něj vždy. A mělo by to být jinak? Myslíš, že by bylo lepší, kdybych své kamarády doteď nenáviděl? Asi bych nebyl. Myslíš, že by bylo lepší stát s názorem při člověku, jež je pilířem společnosti a sdílet s ním a jeho přívrženci nenávist k jednomu člověku? Není lepší mít vlastní názor?
Pohádám se, nenávidím. Za třicet vteřin se s ním normálně bavím a směju se. A přece jsem člověk pevných zásad a navždy stanovených pravidel. Mám i svoji hrdost. Když člověk nenávidí, stojí si za tím, má ten názor a věří, že bude nenávidět navždy; znám ten pocit.
***
Když Tě štve, když Tě provokuje, Když už to dál nejde.... Říká se: „Přenes se přes to, nadnes se nad něj, nebo ještě lépe ignoruj ho.“ Člověk, který má aspoň trochu zdravé sebedůvěry a hrdosti tohle neudělá. Nemůže.
To je v pořádku. Ale co potom zbývá? Jediné. Mít pevnou víru v něco, v názor, nebo v někoho. Říct si: „Vím něco, co on ne, věřím ve svůj názor, ten mi nikdo nevezme, žiju kvalitnější život než on. A mám štěstí, že existuje, protože on ve mně utvrzuje moje hodnoty, díky němu si neustále připomínám to, co mě drží nad vodou, ať je to cokoli.“
***
Utlačovaný člověk je vždy lepší než ten, který ho utlačuje. Vede lepší život a bude mít více štěstí. To, že je utlačovaný je přece způsobeno tím, že není tím, který utlačuje. Ještě se s oblibou říká, ten co Tě otravuje, má problém a neví, co s ním. Skutečnost je ale taková, že onen člověk si svůj problém neuvědomuje, a tedy ho vlastně nemá.
***
Říkám si, jsem schopen přemýšlet o tom, jaký budu a tudíž jsem přesvědčen o tom, že takový budu vždy a za všech okolností. Ale je to pravda? To se nedozvím, protože, když budu jednou jiný, tak změním svůj názor a budu přemýšlet zase jinak. To je přirozeně tím, že si člověk stojí za tím, jak se zachoval a zachová.
Často se stane, že přijde nějaký podnět a Ty řekneš to, co si myslíš, to, co jsi nějakou dobu uznával, řekneš to první, co Tě napadne, co jsi říkal vždycky. A někdy toho lituješ, až za nějakou dobu, nebo v horším případě pozdě začneš přemýšlet o tom, jestli byl Tvůj názor opravdu takový, jaký jsi chtěl, aby byl. Začneš přemýšlet, jestli to nemělo být jinak a jestli je Tvůj názor ještě pořád opravdový a Váš. Spousta lidí začne o svém názoru uvažovat, až když se jich na něj někdo zeptá a až potom, co oni řeknou to, co vlastně říct nechtěli. Co je potom veřejné mínění? A jaké jsou odpovědi v dotaznících s otázkami, o kterých lidé, kteří odpovídali, nikdy předtím nepřemýšleli? Určitě se Ti někdy stalo, že jsi řekl něco, co jsi za nějakou dobu odsoudil...
***
Když se něco stane, ať jde o cokoli, říká se, mělo se to stát, mělo to tak být. Stalo se to, asi to bylo správně. To se dá říct i jinak, čekej až se něco stane a pak říkej, mělo se to stát a tedy je to tak v pořádku. Ale co když ne? Co když není vždy v pořádku to, co se stalo? Všichni budeme žít a budeme čekat na to, co se stane... Já jsem přece jeden z miliard, já za nic nemůžu... jediné, co mi zbývá, je čekat a když se stane cokoli... říkat, mělo se to stát...
***
Lidé, jenž jsou výčnělkem společnosti s oblibou a s pevnou vírou v to, že mají pravdu, říkají, že jsou normální, obyčejní lidé, kteří se nijak neliší. To říkají jak lidé špatní, tak, a to je důležité, lidé dobří. Lidé, jenž jsou kladným výčnělkem společnosti. Lidé, kteří se odsuzují za to, že jsou špatní, jsou dobří, protože jsou schopni posoudit samy sebe. Když jsi schopen zkritizovat sám sebe, jsi ve skutečnosti mnohem lepší, než si myslíš, což je také částečně způsobeno kladným pohledem na lidi, kteří Ti přijdou dobří, i když to tak ve skutečnosti být nemusí.
Jenže je tu problém: neexistuje dobro a zlo. Existují jen hodnoty podle nichž teoretická většina lidí posuzuje, co je dobré a co zlé...
***
Spolužák před testem říká, že nic neumí, ani není schopen kloudně odpovědět, když se ho někdo zeptá na látku. Napíše test na jedničku. Svému sousedovi nemůže napovídat, protože není s to dát dohromady odpověď na jeho otázky. A zase má pocit, že „nic neví“ Kdyby on měl v testu takovou otázku, odpověděl by na ni bez problémů. Ale sebedůvěra není na škodu. Kdyby nebyli lidé, kteří si věří, nikam bychom se nepohnuli. Od toho jsme také každý jiný. Každý jsme jiný, nikdo nejsme na světě jediný, nikdo není nikdy sám a všichni jsme stejní, jsme lidé.