KDY?

Ne rozhodně ne! Rozhodně to zřejmě nebude až o svatební noci. Nejde totiž tak o ten živočišný pud, ale o ten pocit. O ten vnitřní pocit. Dozajista by mě to, kdybych to vzdala brzy přešlo, ale nikde ne úplně. Vždy pak bych asi někdy v takových chvílích duševní očisty, odpočinku myslela na to co jsem udělala a proč. Co mě k tomu vlastně dohnalo a myslím si, že bych byla zklamaná. Sama ze sebe zklamaná, že jsem to nedotáhla do konce, že jsem nevydržela počkat si na své přesvědčení, na svůj sen, na ten pocit správnosti. Mám ale strach, opravdový strach co mě přivádí na tyto jakoby nečisté myšlenky. Na myšlenky zradit sama sebe, své já a s voji důstojnost. A proto doufám, že ten lidský pud, že ten okolní tlak mě nedonutí, že t dokážu a hlavně, že se dočkám. Musím věřit, že se toho všeho dočkám. Možná, že jde jen o vysněný přelud. O cit nabytý z knih a všech těch filmů nabytých vášní a tím vším vnitřním hlubokým smyslem. Nevím. Zažila jsem osobně ten náznak toho pocitu jen párkrát. Párkrát se objevila ta opravdovost. A tak věřím, že jsem schopna a nakonec to dokážu v tu pravou chvíli vnímat a cítit vše naplno. Že to, po čem toužím opravdu existuje. Že to nakonec nedopadne tak strašně lacině jenom proto, že už je na to snad čas nebo proto, že prohraji svůj vnitřní boj. Ale ještě větší strach mám, že se toho všeho nakonec nedočkám a nebo, že to všechno přijde příliš pozdě. Že mi nakonec nezůstane vůbec nic. A že se to nekonečné čekání změní ve velkou zhrzelost a zahořklost. Prostě, že to bude bolet víc než, kdybych to teď vzdala a pak si někdy v budoucnu na tu prohru občas vzpomněla. Nevím, ale teď jsem přesvědčená, že zkusím ještě chvilku počkat, ale jak dlouho? Mám čekat….