Moje smetí 1

Poměr se ženatým…
Vrtalo mi hlavou, jestli v tý započatý avantýře pokračovat. Zase se ve mně probouzej všechny ty lidi, co mě nutěj přemýšlet. Je to takovej můj bláznivej svět. Představte si to. Na jedny straně psycholog. ,,No musíš si říct, co ti to dává a co bere.“ Podívá se na mě upřímným pohledem. Vedle na židli sedí šlapka. ,,To jsou otázky. No jen si vzpomeň, jak líbá a…“ Do toho přizvukuje hodná holka ,, Aspoň trošku pohlazení prosím“ Když rázně do toho vstoupí mamina. V ruce má vařečku, se kterou máchá jako by byla generál na frontě. ,, Zbláznila ses? Je to táta od rodiny. Ty na to máš žaludek?“ V tom povstane obhájce. ,,Ono to nebude tak horké a třeba to bude jen párkrát na zahnání chmurů.“

Když v tu ránu do stolu klepne kladivem soudce. ,,Odsuzuje se na měsíc hanby po městě a okolních vesnicích.“ Po tomhle meetingu v hlavě jsem usoudila, že bude lepší šlapce zavřít hubu a hodný holce říct, ať počká na toho pravého. Hned večer jsem to ukončila. Kupodivu to přijal celkem dobře. Když přijde moudrá žena. ,,To si myslíš, že si byla jako jediná? Neblázni.“ Tuhle můru nemám ráda. Chodí málo, kdy a když přijde, chytám se za hlavu. Většinou má pravdu a posílá ji intuice. Intuice to je takový varovný světýlko buď je žlutý někam vás směřuje a táhne a nebo, je červený. Když je červený ukrutně to bolí, píská, křičí a řve. A ve více jak polovině případů mu to je houby platný. Pak přichází moudrá žena a říká ,, Já ti to říkala. A prstem ukazuje na ten červenej maják. No nic příště budeš lepší drahoušku.“ Ironicky se usmívá, sebere se a pak zase odkráčí. Tentokrát přichází s pochvalou. ,,Vidíš holka dostáváš rozum. Možná sis ušetřila nějakou príma nemoc a taky si nerozvrátila cizí rodinu a z ostudy možná taky nic nebude.“ Jen ta šlapka se občas večer ozve. ,,Konečně chlap, kterej stál za to. Vzpomeň si na tu hlavu mezi tvejma stehnama to bylo něco. A vzpomínáš, jak tě líbal a držel za vlasy“ Večer ji okřiknu a pomalu zavírám oči a jdu spát.