Jen takový zamyšlení

Aby se celej tenhle blábol dal pochopit, asi je potřeba začít od toho nejzákladnějšího: trochu popsat sama sebe.

Je mi 19. Jsem holka, ale co na tom záleží, spousta lidí si podle mýho vzhledu myslí, že jsem kluk a...
vlastně by se dalo říct, že se o to i snažím. Cítím se asi víc jako kluk, než jako holka.
Jsem pansexuál. Pro upřesnění, je mi jedno, jestli je člověk žena/muž/hermafrodit...lidi jsou zkrátka lidi.

Když mi bylo sedm let, moje mamka umřela na rakovinu. Ve svých deseti jsem zjistila, že mám dva otce. Jeden je ve vězení – ten nevlastní. Druhý se o mě zkrátka jen nezajímá a žije si svůj šťastnej život kdesi na druhym konci republiky.

Na základní škole jsem byla několikrát obětí šikany. Na střední se to zlepšilo.
Asi proto, že sem si zkrátka uvědomila, jak k životu přistupovat. Ti, kterým na mně nezáleží, nemají právo do mýho života kecat.
Mám pár dobrých přátel mezi spolužáky a mnoho přátel, kteří mi rozumí po různých koutech Česka.

V půlce září jsem si našla přítelkyni. Jednalo se o vztah na dálku. Skončilo to nedávno. Zkrátka si uvědomila, že mě nemiluje. Jistě, kdo by miloval loosera jako já?

Udělala sem hodně kopanců. Nejen během „vztahu“ ale během celýho života. Chybama se člověk učí, ne?

Ne, tohle není můj životopis, to je úvaha na to, proč jsem člověk, jakej jsem.

Optimismus. To, co mě drží nad vodou. A už se stane cokoli, věřím v lepší dny.

Na jednu stranu se nesnáším
Na druhou stranu bych si ale nikdy neublížila.

Na jednu stranu si říkám, kdo by chtěl kamarádit s někým, jako jsem já?
Na druhou stranu mám spoustu přátel, který držím nad vodou a oni drží nad vodou mě.

Na jednu stranu si říkám: Mamku nemám, otce dva, a oba takový, jaký jsou...
Na druhou stranu moje druhá rodina, totiž prarodiče, se kterýma od svých sedmi let žiju, jsou to nejlepší, co mě v životě potkalo.


Proč tohle všechno píšu?
Lidi, uvědomte si, že všechno zlý má dobrou stránku, že optimismem se dá vyřešit všechno.

Poslední dobou mám dva případy kamarádů, kteří mají problémy se vztahem, sami se sebou, s lidmi okolo... Nevím, jak jim pomoc, když slyším jejich smýšlení o skoku pod auto.

Zamyslete se nad tím, jestli za to problémy stojí. Nedokážu vám pomoc, když vy sami nechcete. A tohle platí pro každýho, nejen pro moje kamarády. Svěřujte se svým blízkým, řešte problémy, ale ne stylem depresí. Myslete na pozitivní věci, neříkejte, že žádný nejsou.

V momentální chvíli o sobě dovedu říct, že jsem šťatnej člověk. Mám pár lidí, co mi věří, lásku rodiny, zájmy a koníčky, prolejzám školou se čtyrkama. Jediný, co mi chybí ke štěstí, jsou úsměvy některých mých kamarádů.

Neberte úsměvy svým blízkým. A neberte je hlavně sami sobě. Čas zahojí jakýkoli problémy a nestojí za to trápit se, ať už se jedná o cokoli.


A je mi jedno, co si o tomhle „vzkazu“ kdo pomyslí, snad alespoň jeden člověk z milionu pochopí jeho význam... a už to se vyplatí.