Dívka

Byl na ni zvláštní pohled, jak malými, ale rychlými kroky kráčela po chodníku. Dlouhý kabát zespodu vlhl od roztátého sněhu. A pokud se nemýlím, na nohách měla červené boty, snad kvůli nim jsem si jí všiml.
Ale možná to všechno bylo jinak, možná se mi ta dívka s brýlemi jen zdála, třeba jsem si domyslel, že se na malou, nicotnou chvíli usmál vším svým smutkem.
Nechtěl jsem, aby mi zmizela z dohledu, toužil jsem ji poznat, vědět, na co myslí, znát důvod, proč spěchá a kam vlastně jde. Možná jím byla schůzka s nějakým chlapcem, ale neměla by pak mít rozzářené oči a doslova plout ulicí? Ona jen zapadala do špíny, kterou neviděla.
Na který západ slunce myslela? Co ji naplňovalo nepopsatelným divným pocitem, který se odrážel ve všech plynulých pohybech, v každém nádechu a výdechu, který jsem si mohl jen domýšlet. Ta věc se jí objevovala v pohledu. Třeba to byl jen těžký den, nějaké zklamání. Ale proč se pak usmála? Proč má dívka vzhlédla k obloze? Tak náhle... Bez otázek...
Chtěl jsem, aby se něco stalo, chtěl jsem se jí přiblížit, dotknout se jemné tváře, pohlédnou zpříma do kouzelných očí. Pochopit to tajemství. Ten nejskrytější sen. To, co schovávala sama před sebou.
Ale ona odcházela, její dlouhé vlasy za ní vlály, jak vál studený vítr.
Prosil jsem, ať se něco stane, ať se z nebe snesou ptáci a vezmou ji mezi sebe, ať jí z oka skápne slza, prosil jsem.
A pak se to stalo...Podívala se na druhou stranu silnice a spatřila mne. V jejím jediném pohledu bylo vše. Vše, co na ní bylo jiné, vše, co ztratila, co hledala, co nalezla.
A úplně ve středu, uprostřed černé tečky, se zrcadlilo štěstí.
A tím to bylo.
Má dívka byla šťastná.