Voláš, volám, voláme ...

Nesnáším to
:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
Jsem založena tímto způsobem. „Zodpovědná“, jak debil. Teď chci psát o komunikaci. Komunikace mobilní, krátké textové zprávy či hlasový kontakt. Nemám nos nahoru, jen pracuji v komunikacích a deformace se projevuje.
Pokud mi někdo zavolá nebo napíše, ihned reaguji nebo hned jak můžu. Případně mezitím dotyčnému napíšu alespoň sms, že se ozvu, beru ho v patrnosti. Když mi píše nebo volá, pravděpodobně, po mě něco chce, že ….. I kdyby to byla hloupost, chce mě slyšet anebo pár řádek.
Moje chyba, okolí je na to zvyklé, reakce IHNED …. Mám „výčitky“, že jsem se hned neozvala, doufám, že si dotyčný nemyslí, že s ním nechci mluvit nebo mu pomoci. Vím, moje hlava. Moc přemýšlí, vymýšlí spoustu fantazií.
Nicméně mé okolí. Proč by mělo reagovat. Zvedat telefon, když jsem si dovolila zavolat, vytočit telefonní číslo zpět, nedej bože odepsat. Však si počkej … Ozvu se, přece nehoří, Ne nehoří, naštěstí, ALE ….. volám nebo píši, protože TĚ chci či potřebuji slyšet. Světe, div se …
Je mi jasné, že jsou situace, kdy to nejde, ale určitě ne skoro pokaždé …
Já to fakt nesnáším, myslete si, co chcete. A kde je ten KOMPROMIS ….
Zatím jsem nedošla k bodu, kdy to budu taky tak dělat, pracuji na sobě…