Co kdyby

Co kdyby naše mysl přestala na chvíli točit vír myšlenek a zaposlouchala se do zvuků vesmíru, které vyprávějí o kouzlech starých zemí. Vyprávějí příběhy, které jsme si sami domysleli z vykopávek vlastní historie a sestavili si film, který nám dává smysl. Co kdyby celé naše poznání bylo neúplné a ztrácelo jeden malý, ale důležitý střípek, aby celá vitráž držela pohromadě. Co je však to tajemno, které nás drží uzavřeny ve vlastních bublinách, které nám vyhraničují náš prostor vnímání. Podle našeho ega jsou buď blíže u těla, nebo se rozpínají do dalekých dálí. Co kdyby každá část našeho lidského bytí dokázala mluvit jazykem lásky, tak jako každá buňka našeho těla komunikuje jako kompletní systém. Co kdyby celé lidstvo dokázalo jednat jako to tělo. Respektovat každou část, která je určena pro něco jiného, má jinou frekvenci, má jiné schopnosti. Byl by to šťastný svět? Nebo lidská rasa potřebuje konflikty, protože bez nich by se neposunula dál? Potřebujeme utrpení, zradu, smrt, abychom konečně prohlédli tu složitost a přitom jednoduchost našeho života? Co kdyby bylo moře žluté a obloha červená, co kdyby parametry, které známe ve výsledku nebyly směřujícími údaji. Co kdyby, co kdyby, co kdyby. A přesto pohlídneme-li ven, vidíme kouzlo, které nepotřebuje žádné vysvětlení. Vidíme přírodu. Ptá se příroda proč tohle a proč tamto? Je důsledkem naší uvědomělosti neschopnost prohlédnout tu jednoduchost nadšení a ztrátu dětského, přijímavého pohledu?

Venku tak krásně sněží. Přeji si, abych byla schopna vypnout proud myšlenek a uslyšet hlásky drobných, zmrzlích ornamentů padajících z dalekých výšek, přinášející zprávy z neznáma. Zprávy o krajích a zemích, o lidských životech, o přírodě a majestátnosti moří a řek, lesů a pralesů, luk a strání. Bohužel toho moc nepoví, protože lidi zapomněli poslouchat, zapomněli vnímat něco víc než vlastní bublinu a útoky do jejich světů.