Moje stereotypní večery...

Jako každý jiný večer, po celých pár měsíců, procházela kolem toho domu, a ještě se neodnaučila podívat se pokaždé do toho okna s přáním vidět jen nepatrné světlo nebo záblesk jeho přítomnosti. Nebyl tam, ostatně jako vždy. „Vždyť už je to tak dávno.“ S povzdechnutím došla k domu, do kterého měla v plánu zapadnout, ale náhle se zastavila. Posadila se na lavičku, kterou neměla v lásce. Kdysi to bývalo její oblíbené místo, teď už jsou ve starém dřevě vyryty jen vzpomínky. Vzpomínky, které by tak ráda vzkřísila. Ale v myšlenkách se k nim nechtěla vracet. Vždyť vzpomínky někdy taky bolí.. Měla prázdnou a zároveň přeplněnou hlavu myšlenkami. Cítila se tak sama, přestože denodenně tráví čas s přáteli i s rodinou. Co dělá špatně?
Zahleděla se opět do onoho okna.. není to tak dávno, co tady seděla s úsměvem na rtech a netrpělivě čekala, až přijde, pohladí ji a stráví spolu celý den.. Ten den pálilo slunce, a ona nevěděla jestli ji hřejí paprsky nebo láska.. doteď je přesvědčená, že to byla láska. A teď..? Jediné, co ji pálí, jsou slzy.. Přivřela oči a cítila, jak jí stékají až ke rtům.. Byla jí zima, ale nevěnovala tomu pozornost. Žádná bolest se nevyrovná té, kterou cítí teď.. a ta samota a vědomí, že už nepřijde, že se nevrátí.. Ničilo ji to každou vteřinou víc, ale nepřiznávala si to.. Věděla, že už není co měnit, že už nemůže nic udělat, a ta bezmoc ji s každou minutou týrala víc a víc..
Zvedl se vítr, který si do té chvíle nesměle pohrával s pramínky jejích černých, dlouhých vlasů. Přála si, aby se alespoň na chvíli zbavila toho všeho, co ji tížilo. Jen na okamžik, … Třeba jen zmizet, vznést se v náručí větru, nebo se prostě rozplynout v dýmu lehkosti.. A nebo už napořád..
…možná už by jí pak bylo líp..