O SEBEKANIBALISMU
O SEBEKANIBALISMU
O SEBEKANIBALISMU
Často bereme život jako něco samozřejmého, všedního, ale on není ani všední, ani samozřejmý. Jsme dennodenně svědky naprosto jedinečných okamžiků, které se nebudou již nikdy opakovat. Se zájmem mnozí čteme literaturu pojednávající o historických tématech, která nám připadá často až dobrodružná, říkáme si, jaké by to asi bylo, moci se v té které době ocitnout. A přitom tu současnou historii sami žijeme, jsme aktéry své doby a jednou se právě o ní, o nás samotných, byť bezejmenných, budou psát historické příběhy a historická pojednání, která budou se zájmem číst ti, kteří přijdou dlouho po nás.
Minulost se vrátit nedá, svým způsobem tedy ani neexistuje, už není. Dokonce ani budoucnost neexistuje, ta pro změnu ještě není. A vlastně ani přítomnost neexistuje, každý okamžik už právě byl, tedy již není a ani nikdy znovu nebude. Zní to zvláštně, vypadá to skoro, jako bychom neexistovali ani my sami, což je asi blbost - když se štípnu, tak mě to přece bolí a tudíž asi jsem. Řešení záhady o neexistenci minulosti, přítomnosti a budoucnosti ale není myslím až tak složité – čas prostě jako absolutní veličina neexistuje, vymyslel si ho člověk, aby mohl děje poměřovat a také aby se měl čím stresovat. Je to tedy jen veličina relativní, mezi lidmi domluvená. Myslím si, že čas zajímá jen člověka, právě proto, že si ho sám vymyslel. Ostatní přírodě je čas ukradený, ta se prostě jen neustále vyvíjí podle obecně nastavených podmínek, a neláme si hlavu s tím, kolik je hodin, když je slunce právě na opačné straně zeměkoule, respektive když se Země právě jinak k Slunci natočila.
Náš život je i tak jedno nepřetržité drama, myslíme si třeba, že nás nic extra nečeká a přitom ani nemůžeme s jistotou znát, co bude následující vteřinu. Třeba už ani nebudeme my sami, nemůžeme vědět, zda za příštím naším výdechem bude skutečně následovat ještě i nový nádech. Vše, co nás ještě čeká, co přijde, je velká neznámá, jedno velké dobrodružství. Stále je proto co nového objevovat, dokonce i na zdánlivě stejné věci i sami na sebe, na své okolí, na cokoli ve světě se můžeme dívat ze stále nových úhlů pohledu, jinýma očima. Své bezprostřední okolí přitom sami nějak ovlivňujeme, aniž jsme si toho často vědomi. Každým gestem, slovem, činem cosi a kohosi nějak poznamenáváme, zanecháváme po sobě nepatrné otisky. Nemůžeme sice zpravidla sami podstatně změnit svět kolem sebe nějakým jednotlivým činem, sami sebe však takto měnit můžeme. A někdy i podstatně. Stačí jen naučit se znovu divit. Divit se všemu kolem sebe a v sobě, jako se diví dítě, když se snaží pochopit, co to všechno kolem něj je a čeho je samo součástí.
Život není samozřejmost, není ani nuda nebo otrava či jen samé utrpení. Dokud se ovšem sami nerozhodneme, že ho tak chceme vnímat, a přestaneme se svému okolí i sami sobě divit.
Kdo se už nedokáže divit, promarnil zbytek života, který ho ještě čeká. Nikoliv promarní, nýbrž promarnil, už teď. Kdo se přestal divit a je mu vše předem naprosto jasné, nemá se nač těšit, už vlastně nežije, jen přežívá. Konzumuje sám sebe, je svým vlastním lidojedem.
Nemám kanibaly rád. A nechci jim chutnat ani já sám.
Praha, 20.4.2015
https://www.youtube.com/watch?v=T1imFtax2YA
Komentáře (47)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk
O tomhle by se krásně povídalo celý den!!!
07.11.2017 17:00:43 | Iva Borecká
Díky za zastavení u tak "staré" úvahy, kterou jsem teď po těch dvou letech četl, jako by ji napsal někdo jiný... Úplně jsem už totiž zapomněl, že jsem něco takového někdy napsal. Ale asi bych na tom ani teď nic neměnil. Máš pravdu, tohle téma by se dalo rozvíjet asi ještě hodně dlouho, tím spíš ve vzájemné diskuzi... :-)
08.11.2017 20:54:12 | Amonasr
Zajímavá diskuze zde. Já si myslím, že přítomnost, minulost a budoucnost neexistuje, je to jen naše členění a snaha o orientaci. Myslím, že všechny tyhle úseky jsou tu všechny najednou. Myslím, že my lidé vnímáme trvání na základě nějakých změn, které se odehrávají na/v našem těle, ale čas v nějaké objektivní formě podle mě není. Čas je v nás a je celý najednou.
Představme si nějaký čin, třeba tenhle komentář, pro mě už je minulostí, ale je tu (přítomný) a pro někoho, kdo si ho teprve bude číst, je jeho budoucností.
Poslední dobou je můj život o energiích, všechny naše činy a události tu zůstávají ve formě nějaké energie, která ovlivňuje vnější svět a ostatní lidi, to je v téhle fázi mého života pro mě důležité - energie, kterou člověk ze sebe tryská a stopa, kterou za sebou nechává.
21.04.2015 16:42:46 | Bylinná směs
Díky za rezonující příspěvek. To je myslím opravdu zajímavý úhel pohledu a má hodně do sebe. Takové nazírání je mi sympatické a řekl bych dokonce, že i blízké. Zejména v duchovní (umělecké) sféře je to možná ještě patrnější, než jinde… :-)
21.04.2015 18:11:49 | Amonasr
Říkám matrix a rozkostkované obličeje v programu co selhal a musi být zpraven...přenos pozor teď..jiný den ale vlastně stejný v jiný realitě jsi tady tam a budeš byl jsi a ....konec už xoxo :-D
20.04.2015 20:59:35 | xoxoxo
Je mi jasné, Xono, že víš víc, než tu můžeš o matrixu prozradit... :-D Ale neva, všeho do času, jednou na to přijdeme všichni, jak to je doopravdy ;-))
20.04.2015 21:42:17 | Amonasr
...člověk sám sebe tak žere, že si často ničeho víc nevšímá, ale svět je větší než jen ten lidský (a život víc než jen ten sebezahleděný osobní)...DIVÍM se stále té lidské omezenosti...;-))) a často u sebe! (trocha ironie nemůže škodit,ne?;-)
20.04.2015 19:07:56 | bogen
Ano, to je myslím cesta, jak dosáhnout nezbytné vnitřní pokory, jak přijmout svět s tím dobrým i tím z našeho pohledu zlým - uvědomit si ony přesahy. A bez ironie a sebeironie by to snad ani nešlo :-D I tak to jde jenom občas ;-)) Můj táta byl složitý člověk, nevyrovnaný se sebou, neustále se užíral většinou domnělými životními křivdami atd. A když umřel, máma mi prozradila, že se za letních nocí chodil dívat na zahradu na hvězdy a vydržel u toho hodiny. Jednou jsem to zkusil taky, jen tak se dívat na hvězdnou oblohu a nechat se tím pohltit - a v tu chvíli jsem pochopil, proč tam chodil a co při tom asi cítil. Potřeboval si myslím aspoň občas na chvíli uvědomit, jak ty pozemské lidské problémy jsou naprosto nicotné, aby vůbec mohl sám se sebou zase ještě nějak žít...
20.04.2015 21:37:00 | Amonasr
..hvězdy jsou úžasný zážitek, to mám odjakživa rád...
...a připomněl jsi mi ještě tím "přesahem" jednu mou oblíbenou scifi knihu (Nonstop) a slova z ní:
"Společnost, jež si nechce nebo nedokáže uvědomit, jak nepatrnou část vesmíru tvoří, není skutečně civilizovaná. Jinými slovy, vždy v sobě nese určitý neblahý faktor a ten je příčinou její nevyváženosti."
20.04.2015 22:38:08 | bogen
To je myslím velmi moudrý postřeh. Napadá mě hned otázka – jsme skutečně civilizovaná společnost? :-D
21.04.2015 18:11:14 | Amonasr
..kdyby jsme byli skutečně civilizovaní, nepotřebovali by jsme žádnou "civilizaci"...;-)
21.04.2015 22:25:46 | bogen
Tos mi zamotal hlavu, nad tím budu muset ještě zapřemýšlet... ;-)
21.04.2015 23:12:23 | Amonasr
bogen tady zblbne každýho! :D
21.04.2015 23:13:24 | Amelie M.
:-)))
21.04.2015 23:15:02 | Amonasr
..je to úplně jednoduchý...civilizovaný znamená "uspořádaný"...takže volně řečeno, kdyby člověk vnitřně lépe vládl sám sebou, nepotřeboval by, aby mu vládl někdo vnější mocí..."společnost" by tak působila spíše "po dobrém, než po zlém..." jak dnes. ;-)
21.04.2015 23:24:40 | bogen
No to zní krásně, díky za vysvětlení. To jsem fakt netušil, že to slovo má tenhle význam. Ovšem to by fakt byl ideál - škoda, že nejsme všichni civilizovaní a nejspíš ani nikdy nebudeme. Teď nedávno jsem někde četl, že procento například sociopatů a psychopatů je v populaci víceméně konstantní, a to, že se v určitých obdobích a situacích dějí zvěrstva mezi lidmi víc než v jiných, souvisí právě se ztrátou výkonnosti státní moci - jako např. v různých válečných obdobích či těsně po válce apod., kdy tihle lidé jen využívají naskytnutou možnost se naplno projevit.
22.04.2015 21:31:51 | Amonasr
... máš pravdu, že je to mnohem složitější, tak naivní nejsem...;-)psal jsem to jako humánní úhel pohledu, na rozdíl od dnešního ryze (nehumánně) pragmatického, který dnes jako princip převládá...;-)
23.04.2015 22:50:17 | bogen
Já to nepsal jako polemiku, jen jako takovou okamžitou asociaci, že se mi to propojilo s tím nedávným článkem. Naprosto s Tebou souhlasím, vnímám to úplně stejně ;-)
24.04.2015 23:37:08 | Amonasr
no jo bogene.. ale ten větší život ti může bejt šumák, když nemáš v pohodě ten svůj vlastní, malinkatej.. :) nejdřív se chci mít dobře já.. a celej svět po mně! (špetka pravdivýho, silně sobeckýho, černýho humorku taky neuškodí ne?) :)))
20.04.2015 20:34:10 | Amelie M.
..to ne vtipný, toť kořen všeho zla! :-( ....:-)))
20.04.2015 21:03:44 | bogen
no vždyť .. tvrdil tu snad někdo o sobě, že je hodnej? :D BTW.. tvůj přístup je zase kořen veškeré blbosti noooo :-/ :D :D :D
20.04.2015 21:12:37 | Amelie M.
...nekonečná je naše blbost lidská...;-)))
20.04.2015 21:30:05 | bogen
jenže blbost, stejně jako spousta dalších věcí, je pojem relativní :)
20.04.2015 21:40:46 | Amelie M.
..a ta relativnost je kořen všeho zla! :-))) a jsme zas na začátku...
21.04.2015 22:22:08 | bogen
tak nějak nemám co dodat, protože jsme naladěni na velmi podobné vlně.. snad jen moc nesouhlasím s touto větou: Život není samozřejmost, není ani nuda nebo otrava či jen samé utrpení. Dokud se ovšem sami nerozhodneme, že ho tak chceme vnímat, a přestaneme se svému okolí i sami sobě divit. - no ano, ono se to říká, že záleží jen na nás, jak budeme život vnímat, ale ono to až taková pravda není.. samozřejmě záleží na úhlu vlastního pohledu, ale hodně záleží i na vnějších okolnostech, které nemůžeš nijak ovlivnit. Minimálně jeden takový život, plný utrpení znám. Pokud tedy nebereš život komplexně ve smyslu, že jako dítě mohl být někdo šťastný, ale pak se něco stalo a není ani při nejlepší vůli možnost návratu ať už k pocitu štěstí, či jen pocitu obyčejné radosti..
já osobně jsem založením takový optimista, kterému se momentálně nedaří.. moje vnitřní Já se houpe na bouřlivých vlnách pocitů a vnímání světa.. chvíli je mi úžasně, jindy je mi tak bolestně, že se mi až chce nebýt.. málokdy nastane nějaký zlatý střed, kdy bych se cítila tak nějak.. normálně.. (jako úžasné vnímám třeba jen zvuk deště, což někdo může považovat za obyčejnou věc)
divení se - ono se můžeš divit i negativně :) a myslím, že každý se něčemu diví.. asi nebude nikdo, kdo by měl svět naprosto na háku a opravdu jen přežíval.. v tomto bych trošku oponovala.. v každém, i když to nemusí být vidět z venčí, se něco děje..
moc fajn úvaha, zvlášť to pojetí času.. původně jsem chtěla oponovat k vyjádření, že přítomnost ve své podstatě neexistuje.. ale, kdo může vědět, že ne, kdo může vědět, jak dlouhý časový úsek obsahuje přítomnost, třeba právě teď těch pár minut, co ti píšu tento komentář.. písmenka přibývají a ty můžeš ta už napsaná považovat za minulost, ale minulost to ještě není, protože já je pořád mám před očima a dokonce zde snoubím i budoucnost, protože je za chvíli odešlu, pokud mě zrovna nešvihne bo mi nehamtne můj milovanej chlupatej hafínek na noťas a nesmaže mi, co tu píšu :))
no.. teď to možná vyzní, jako, že mám úplně jiný náhled, než ty, ale asi bych zopakovala to, co na začátku.. myslím, že vím, jak to myslíš, že ti rozumím.. ;) a souhlasím.. ono, vše se dá rozebrat do poslední nitky, když nad tím začne člověk více uvažovat.. i to, o čem byl vnitřně naprosto přesvědčen..
uff.. já se asi nebudu dívat, jak dlouhej ten koment je :D
20.04.2015 18:44:31 | Amelie M.
Tohle nevznikalo jako předem promyšlený konstrukt, je to opravdu jen spontánní sled myšlenek, napsaný v jednom rychlém zátahu. U podobných myšlenkových pochodů lze vždy polemizovat téměř s každou větou a je to také smysl takovýchto mých úvah – jde spíš o to, rozčeřit klidnou myšlenkovou hladinu a přimět čtenáře k vlastnímu zamyšlení. Takže účel byl splněn a mám ze všech ohlasů tady a z toho otevřeného přijetí radost :-) Nicméně – netvrdím přece, že život nemůže být plný utrpení, ale že není JEN samé utrpení, pokud ho tak nechceme sami vnímat. Mě fascinují třeba příběhy lidí, kteří jsou nepohybliví a nemůžou ani mluvit, přesto chtějí žít a snaží se komunikovat třeba jen očima nebo pohybem rtů a píšou o tom třeba tímto způsobem i příběhy. A nejsou někomu druhému lhostejní a mají proto chuť žít, z mého pohledu to musí být nesmírné utrpení a přesto si tihle obdivuhodní jedinci dokážou najít smysl života, chtějí se stále ještě životu divit a být jeho součástí. Je to extrémní příklad, ale když si tu skulinku ve svém utrpení najdou oni, pak může téměř každý – je to podle mne opravdu o síle osobnosti každého člověka. Někoho zlomí maličkost a někoho nezlomí ani série ran osudu, čili je to podle mne na každém z nás, k čemu se přikloníme, případně zda najdeme v sobě tu vnitřní sílu.
Pod tím „divením se“ mám na mysli asi spíš ten neustálý údiv nad oním zázrakem, jak všechno kolem nás funguje a snaha nějak ho pochopit nebo aspoň objevit v něm skrytou krásu. Takový ten negativní údiv, ve smyslu pohoršování se nad něčím, je myslím už trochu něco jiného. I ten samozřejmě patří k životu a tenhle pohoršený údiv je asi vlastní občas každému, i těm sebelidojedům. Ale znám lidi a zejména s postupujícím věkem jich mezi mými vrstevníky přibývá, které už pozitivně neudiví téměř nic, dokonce i za hezkými věcmi dokáží najít ošklivé motivace vždy a za všech okolností. Nevěří nikomu, všichni okolo nich jednají zásadně vždy jen zištně a se zlými úmysly. Setkal jsem se s takovým nazíráním samozřejmě i u zcela mladých lidí a u těch mě to vždy hodně zabolí, že někdo mladý už se dívá na svět jen jako na jednu velkou hromadu špíny. Myslím, že hodně v tom hraje roli ta špína uvnitř jich samotných, která se tam někde hluboko usadila a skrze ni už nedokáží vidět nic hezkého kolem sebe a v druhých. Ale nic neplatí samozřejmě absolutně, je to spíš o té míře, i Hitler měl rád psy a možná i Evu Braunovou.
20.04.2015 21:25:54 | Amonasr
A souhlasím, že všechno, když se to začne rozebírat do poslední nitky, je zpochybnitelné. Ale o to přece jde – abychom se občas dokázali vytrhnout ze zaběhaných myšlenkových stereotypů a připustili si, že všechno může být jinak. Ono je vždycky všechno jinak. Cokoliv. Nic není absolutně stejné z různých úhlů pohledu, ve vývoji, při bližším zkoumání podstaty a jevu atd. A když si to uvědomíme, dokážeme přijmout, byť třeba neradi a se sebezapřením, i odlišné názory a odlišné vzorce chování. Nikdy ty naše nejsou těmi jedinými správnými a přijatelnými pro všechny. Kdo si tohle dokáže uvědomit, nemůže být nikdy fanatikem ani nesnášenlivým vůči lidem z jiných kultur, barvy pleti, s jinými názory atd. A dál už zabíhat raději nebudu… :-D
20.04.2015 21:26:15 | Amonasr
beru život jako dobrodružství, pořád se někam šine, mění se... stejně jako já...mnohokrát jsem o tom přemýšlela a měla černé myšlenky ve stylu být, či nebýt, nakonec zvítězil pud sebezáchovy..prostě jdu a čekám co mi přijde do cesty, takhle přišly i básně...
20.04.2015 18:07:31 | básněnka
Jsi krásně názorný příklad, jak je divení se důležité, díky za Tvůj komentář. Koneckonců Tvé básně a fotografie jsou plné udivující poetiky a významů, které nepřestávají nikdy udivovat :-)
20.04.2015 18:16:34 | Amonasr
někdy si říkám, zda ještě něco napíšu..a kdyby ne, tak budu dělat něco jiného..jde se dál...
20.04.2015 18:17:40 | básněnka
To mě udivuješ - zrovna Ty, která sypeš verše jen tak z rukávu třeba i do komentářů :-D Ale je fajn, že to nebereš jako samozřejmost, člověk má být pokorný i ke svým vlastním schopnostem, aby o ně nepřišel :-)
20.04.2015 18:26:37 | Amonasr
...to je skvěle napsané a naprosto přesně splňuje nutnost k zamyšlení se...a dokonce se UDIVUJI nad tím jak jsi to mohl tak výstižně napsat..:-DDD.. ST
20.04.2015 18:04:41 | Nikita44