Kdy přijde ten čas, chtít dítě?

Letos jsem úspěšně složila maturitní zkoušku, za pár měsíců mi bude dvacet a čeká mě dlouhý běh na trase "vysoká škola". Když se nad tím zamyslím, moje mamka v mém věku měla už půl ročního chlapečka - mého bráchu. Ve věku mladším, než jsem teď já, se sama s mým taťkou rozhodla, že chce mít dítě. Byla na to připravená, otěhotněla schválně.
Minulý měsíc jsem si po sexu zapomněla vzít prášek. Vzpomněla jsem si na to až v práci, kdy jsem neměla možnost si prášek vzít a trvalo dalších 12 hodin, než jsem do sebe tu požadovanou dávku hormonů dostala. Měla jsem opravdu divný, nepříjemný pocit. Co bych dělala s dítětem? Ano, mám přítele, kterého miluji, ale vezmu si ho? Byl by to ten pravý muž, kterého chci mít po svém boku při vychovávání našich dětí? V práci jsem se nedokázala soustředit na nic jiného...příteli jsem to říct nemohla. Byl by naštvaný, že jsem "zapomněla" a že je tu velké riziko. Ani on ještě není připravený být otcem.
A tak jsem se svěřila jen své kamarádce a čekala jsem a čekala, dokud bude možné zjistit, jestli ve mě roste nový malinkatý tvor, a nebo jestli jen zbytečně plaším. Naštěstí jsem v té době měla objednanou prohlídku u své gynekologické lékařky a jelikož jsem si stěžovala na bolest močáku, udělala mi ultrazvuk.Kdyby tam něco bylo, byl by to pro mě opravdu průšvih. Mám plány na škole v Praze, vzdělání, užívání si mladého života. A co by na to řekli doma? Mamka by mě asi přetrhla.
Nic. Kdyby tam ten malinkatý tvoreček byl, po 18 dnech už by to tam musela vidět. Ulevilo se mi, ano.

Ale od té doby přemýšlím, kdy vlastně přijde ta chvíle, kdy si naschvál "zapomenu" vzít prášek, protože toho malého tvorečka opravdu budu chtít. Kdy nastane ta chvíle, že mi pani doktorka bude dělat ultrazvuk a já si budu přát, aby tam něco bylo - už to nebude průšvih, ale naopak, bude to to největší štěstí v mém životě.
Bude to až dokončím vysokou? Až budu mít dobré postavení v práci? Až se dostatečně pubertálně vyblbnu? Poznám tu správnou chvíli? Nevím..Tyhle otázky mi neustále běhají hlavou. Dnes, když jsem byla nakupovat, zkoušela jsem si jedno volnější tričko. Řekla jsem si, že až jednou budu čekat miminko a budu mít trochu bříško, to tričko mi bude slušet víc.

Žiju v představě, že miminko jednou chci. Chci mít svojí vlastní rodinu, svým dětem vytvořit krásný a útulný domov. Péct jim cukroví o Vánocích, o Velikonocích jim kreslit vajíčka a tak.. Ale bojím se, že až nastane ta správná doba, kdy budu chtít, už třeba bude pozdě. Kdy tedy nastane ten čas, kdy se budu opravdu cítit dospělá a tu zodpovědnost ráda přijmu?