Máš se líp? To ti závidím...

"Jak se ta moucha může udržet tak dlouho na stropě?" ležím sama v pokoji a v hlavě se mi promítá můj život. Tedy, sama ne. Mám tu společnost- malou, ubzučenou muchu. Je mi 20let a nic jsem v životě nedokázala. Přišla jsem o milovaného člověka, který v mém životě hrál 10let důležitou roli. A pak se mi nemají v hlavě ronit myšlenky, že kdyby brácha neumřel, byl by lepší člověk, než-li já. "hej, ta mucha nejen lozí, ale i umí lítat! Tak to teda koukám, že takovou vypasenou ty křídla unesou." Neumím vůbec nic. Táta semnou nemluví, protože jsem ho zklamala ze školou, v práci ze mě mají akorát tak srandu a přítel? Tak ještě že toho mám. I když si říkám, proč ho nenechat odejít, aby se měl lépe než semnou? Proč lidi ti, co si to nezaslouží odcházejí do nebe a ti, kteří by si to zasloužili, žijí s námi? Proč neexistuje spravedlnost? Ano, vím. Na každého se vaří voda, nebo že Boží mlýny melou pomalu ale jistě. Jenže mě se zdá, že melou až moc pomalu. "je dobře, že tu nejsem sama, ale ta mucha mě už vážně rozčiluje." Měla jsem plno cílů. Třeba cestovat. Podívat se do Londýna, do NY, Benátky, Paříš, Španělsko, Rusko. Taky jsem měla sen, že budu Ing. či Mgr. a budu pomáhat lidem. Ano, sice i teď (jak mi bylo řečeno) pomáhám lidem. Ale tak, aby neumřeli žízní, než jim donesu další pivo. Chtěla bych si jednoho dne říct: a už dost, té smůly a toho hnoje, co na mě napadalo bylo už dost. Zvedni se a začni se svým bídným životem něco dělat! To by byla paráda. Dopracovat se někam, kde Vám budou říkat Pane či Paní, kde se budou Vás ptát, jakou si dáte kávu a kdy dostanou výplatu. Chacha, tak to jsem teď přehnala, ale nemám strach, že by jste mi nerozuměli, jak to ve skutečnosti myslím. Víte, člověk je vždy na všechno sám, ale pokud má kolem sebe lidi, kteří Vás mají rádi, určitě aspoň malou pomoc a čas pro vás najdou. Já už to chtěla tolikrát vzdát. Je opravdu hodně špatnej pocit, když přežijete svého staršího bratra, nebo když vidíte otce, jak se učí znova mluvit, psát a číst, protože má za sebou už třetí mrtvičku a je hodně blbé, když vidíte mámu, jak se tváří pořád statečně a má tolik starostí a vy nevíte, jak pomoct. Prostě život není jen "peříčko", ale i "peklíčko". A proto já se zvedám od noťasu, jdu vyhnat tu otravnou muchu a jdu si uvařit něco dobrého. Protože s plným žaludkem se přece přemýšlí mnohem líp.