Relevantnost či irelevantnost dopsívání?

Tak já vám nevím, já asi také vyrostla předčasně. Je to tím, že už v patnácti letech jsme nuceni zvolit si obor na střední škole, kterému bychom se v budoucnu měli pravděpodobně věnovat? Nebo snad tím, že na nás rodiče kladou určité nároky? Pravdou je, že to má i jisté výhody. Alespoň se nám život už v tomto věku ukáže takový, jaký je, a upřímně, s kým se bude život mazlit? Podle mě si tímto procesem musí projít každý, už jen proto, aby našel sám sebe. Já se od útlého věku přátelila s děvčaty, které byly starší než já a i to se možná odrazilo na tom, že jsem nezažila nějakou krutou pubertu. Za to má sestra byla pěkný gauner, když dospívala. A to je právě to. Máme si životem projít jakoby nic nebo za sebou máme nechat stopu v každém člověku, kterého poznáme?
Jistojistě je to volba každého, ale společné máme jedno – začínáme předčasně dospívat a naše dětství je mnohem kratší, než by mělo být. Jsem ale ráda, že jsem mohla zažít ještě tu dobu, kdy jsme si do třinácti s kamarádkami hrály s barbínami, i když třeba „na tajňáka“, abychom nevypadaly trapně. A uchovaly jsme si tak své dětské já? Já myslím, že ano.
Faktem ale je, že i my jsme byly nucené se v oněch patnácti postavit trochu na vlastní nohy a rozhodnout se, co bude s naším životem. Přineslo nám to určitě spoustu zajímavých poznatků, prošly jsme si určitými situacemi, které nás připravily na cestu životem. Ale bylo to nutné? Toť otázka. Je předčasné dospívání relevantní?