Samota

Samota

Člověk lidi okolo sebe bere jako samozřejmost.
Teprve když je bez nich, si uvědomí, co pro něj znamenají.
Je zvláštní, jak si nevážíme toho, co máme.

Rodina. Věčně se kolem nás motá a jsme rádi, že od nich občas máme klid.
Ale vždy víme, že když je nám zle, můžeme přijít a obejmout je.
Víme, že nejsme sami, a že v nich máme oporu.

Když jste ale najednou daleko od nich,
uvědomíte si, že jsou ti lidé vlastně vzácnost.
Sedět sám v pokoji, chtít se k někomu přitulit a
nemít ke komu je strašný pocit.

Představa, že to takhle potrva ještě nějaký čas, je děsivá.
Přitom však člověk ví, že takhle si to vybral sám a
nemůže se jen tak sebrat a vrátit se.
Ví, že mu nezbývá nic jiného než čekat a nějak to zvládnout sám.

Tak sedíte, vzpomínáte a je vám hrozně smutno.
Doufáte, že za pár dní to bude lepší,
ale v tu chvíli vám to připadá jako věčnost.
Není tu nikdo, kdo by vás pohladil a řekl „To bude dobrý“.