Rituál společného stolu

Společné činnosti rodiny se častým opakováním ritualizují. To znamená, že se vykonávají ustáleným způsobem, s nímž jsou všichni zúčastnění srozuměni. Každý člen při nich má přidělenou svou úlohu. Pokud je úloha proměnlivá, existuje pravidlo určující, kterou z možných variant role může určitá osoba zvolit. Při ritualizovaných událostech je v popředí vzájemná interakce, obvykle se při nich nedělá nic jiného než ona jediná činnost sjednocující rodinu.
Patrně nejvýznamnějším rodinným rituálem všedního dne je společné jídlo rodiny. Příručky společenského chování popisují detailně, co je žádoucím chováním a co ne - v rodinách jsou ovšem tato pravidla dodržována jen velmi rámcově a přizpůsobována potřebám rodiny.
Co znamená v životě člověka stůl a místo u stolu? Stůl byl v dřívějších dobách na venkově přirozeným centrem domu a rodiny (jistě je zde historická spojitost s oltářem). U stolu se všichni setkávali a zažívali zde svou sounáležitost s rodinou. Stůl se těšil takové úctě, že pokud v domě hořelo, vynášeli jej z domu jako první. Své čestné místo zaujímal na stole chléb a ústa k němu byla předávána z generace na generaci.
Dnes bohužel jídlo ztrácí svou společenskou úlohu a přestává být společenským obřadem. Tento obřad vůbec nespočívá v přepychu, ale v úctě k jídlu a v respektování společenských zvyklostí. Moderní doba ve všech svých podobách a projevech s sebou k veliké škodě přináší i narušený vztah člověka k věcem. Tento problém nespočívá ve vlastnictví věcí, tedy v majetku samotném, ale v tom, jaký k němu máme vztah, což se mimo jiné velmi výrazně projevuje i ve vztahu k jídlu. Jídlo a pití nám přináší uspokojení a radost. To je nejen přirozené, ale také veskrze lidské, vždyť konec konců prvním Kristovým zázrakem bylo proměnění vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské, aby se hosté mohli veselit.
Vraťme se ale k tématu. Je to téma, které tak jako řada odborníků, řadíme k výrazným projevům soužití lidí. Souvisí se zmíněnými obřady neboli rituály, jimiž si lidé vytvářejí řád, zabezpečující jejich život. Řád, který je obohacuje o blízkost těch, kteří sdílí tentýž řád jako oni. Takový řád vyjádřený rituálem, má v sobě každý z nás.
Každý to známe ze života rodin. Odborníci říkají, že rodiny ve kterých chybí rituály, jsou ohroženy tím, že jim chybí bezpečí. Bezpečí, které určují různé obřady a jejich jasně vymezená pravidla. Rodina, která není schopna sejít se u společného jídla alespoň o víkendu (když už ne každý den u večeře), se postupně disociuje. Není v ní vytvořen prostor pro vzájemnou komunikaci a kde není komunikace se velmi brzy dostaví rezignace. Nejasně vymezená pravidla vedou k odcizení. Například nikdo přesně neví, kde je jeho místo, a to nejen místo u stolu, ale v rodině vůbec. Není jasně vymezeno, jak se vítat s mámou a tátou, v takové rodině chybí vřelost, možnost komunikovat, sdělovat si významné informace a sdílet vzájemná prožívání jednotlivých členů. Vztahy v takové rodině jsou nejasné, protože ve chvílích, kdy například potřebují „být spolu“ najednou nevědí jak a kdy, nemají pro to jednoduše určená pravidla, respektive rituál.
Tím rituálem je setkávání u společného stolu na společném místě, rituál společného jídla. Je to rituál, který sdílí nejen naše kultura, ale který je významnou součástí lidí více kultur. A to nejen proto, že splňuje svoje sociálně-psychologické poslání, ale že vyjadřuje smysl existence rodiny a členství v ní.
V rodině, která má svůj společný stůl,místo, které je pro všechny jakýmsi posvátným prostorem setkávání s ostatními. A kde je židle, která patří jen jednomu z nich čímž potvrzuje, že je členem této rodiny.
Tato představa rituálu společného jídla u stolu a na své židli se týká také jiných společenství, než jsou rodiny. Například společenství, do něhož patří obyvatelé a pacienti léčeben, ústavů a domovů. Vždyť do těchto zařízení se dostávají lidé mimo jiné také proto, že je to v souladu s jejich zdravotním stavem a nebo sociální situací či vývojovým obdobím. Tito lidé neutíkají do nemocí ano od rodin a o to více potřebují mít jistotu, že byli společenstvím, do kterého se dostali, přijati, že mají svoje místo a svoji židli ve společném prostoru. Že se mohou cítit bezpečni tím, že nejsou izolováni.
Existují názory, že lidé v ústavech, léčebnách, či domovech důchodců společné prostory nepotřebují, že stačí, aby jim byl talíř přistrčen k posteli a pak zase odnesen k umytí. Dokonce tento zcela mylný názor někdo považuje za vynikající služby. Naopak takováto služba odsuzuje k izolaci a k pobytu na samotce. Zkušenost naznačuje, že lidé, kteří jsou mimo svou rodinu, prožívají svůj život a tudíž také fungují lépe tehdy, jsou-li v zařízeních v nichž se zrcadlí jejich bytostná zkušenost z předcházejícího života. Tou není jen to, že mají možnost mít svou postel, ale také vědomí, že se mohou spolehnout na bezpečí, které dává rituál setkávání. Rituál nejméně náročný, a proto také nejbližší přirozeným potřebám člověka. Rituál svého místa u stolu ve společném prostoru a společně prožívané činnosti pojídání jídla.
Z daného vyplývá, že děti mladšího školního věku stolují s rodiči ponejvíce „občas“, ale velmi rády. Je otázkou, zda rodiče sdílejí ze společných rituálů stejné uspokojení jako jejich děti. Neméně zajímavý je fakt, že děti staršího školního věku mají své potřeby společného stolování zcela opačné. Jistě zde hraje velkou roli to, do jaké míry se v rodině ritualizace společného stolování udržuje. V dnešní uspěchané době, kdy mládež (mnohdy i lidé středního věku) již neuznává staré hodnoty, kdy její vztah ke starým a potřebným lidem je takřka na hranici morálky, je v mnoha rodinách přežitkem společně strávený čas. Je jedno zda při společném jídle či jakékoliv jiné aktivitě. Lidé se ženou za lepšími zítřky a nedívají se zpět. Zapomínají, že jsou to právě jejich děti, které je potřeba formovat a učit rituálům.
O tom jakým směrem se vydáme, rozhoduje náš způsob života a povaha naší sociální skupiny. Jestliže symboly stanovené sociální skupinou již nefungují nebo jestliže fungující symboly nejsou identické se symboly skupiny, jedinec se separuje, je disociován a dezorientován.