Samomluva

Samomluva?

Abych pravdu řekla od mala mám kamarádku, které se vždycky svěřuju. Ví o mně úplně všechno. To bude nejspíš tím, že žije hodně hluboko v mém vědomí. Často se pere s mým svědomím nebo sebevědomím. Chce většinou přesnej opak toho, co chci já.

I přesto všechno si skvěle rozumíme.

Všechno to začalo v době, kdy jsem se naučila mluvit a trošku vnímat okolí. Mohli mi být tak čtyři, možná pět let. Když jsem si kreslila v zákoutí pokojíčku nebo si pro změnu zabrala celý obývák, provázely mě všechny moje kamarádky. Od malička mám hodně bujnou fantazii a tak nebyl problém si vymýšlet. Měly různá jména, kterým jsem ovšem rozuměla pouze já. Vždycky, když mě některá z nich naštvala, zmuchlala jsem ji jako kus laciného papíru a hodila za sebe. To znamenalo, že už neexistuje, ale zato ji nahradila jiná. Mluvíme samozřejmě o imaginárních postavičkách v mé dětské hlavičce. Čím jsem měla větší a větší rozum. (Teda občas pochybuju, že nějaký mám teď.) Tím kamarádek ubývalo a já zapomínala i jejich jména.

Teď už zbyla jenom jedna, o které jsem mluvila v úvodu. Je to moje druhé já. Většinou se s ní dohaduju o věcech naprosto zbytečných. Taky o tom proč se to nestalo takhle nebo jinak. Často probíráme skutečnosti, které se nikdy nestanou. Takže to až takové skutečnosti nejsou, spíše domněnky, co já vím. Úplně nejčastěji si semnou povídá, když jsem sama doma nebo kreslím, či čtu. Pokud čtu úplně nesnáším, když mi do toho začne kecat. Jsem potom schopná několik stránek prokecat s ní a pak se samozřejmě musím v ději vracet. Naopak ji miluju, když si semnou povídá za deštivého počasí potom, co jdu ze školy nebo na jiných procházkách. No, jo. Ona mě nemá šanci zradit. Tedy...

Tedy pokud nezradím já, sama sebe.