Když je duše sama

Věřím, že následující řádky ocení každá dobrá duše, která se v těchto slovech neztotožní, ale pozná. Jedná se pouze o můj názor a zkušenost. Podle mě se zkušenosti musí sdílet.

Opět přichází období, ve kterém vyhledávám samotu a straním se lidem. Možná je to způsobeno tím, že častokrát doufám v něco, co se nestane, a proto pokaždé vynaložím tolik energie, nejspíš zbytečné, do mezilidských vztahů. Očekávat bychom neměli ničeho, jelikož očekávání nás mnohdy mohou zklamat, proto se dostáváme do situací, ve kterých se cítíme zranění a chceme se stáhnout.

Přichází období, ve kterém se nepoznáváme, zapomínáme na sebe sama. Jsme tolik ponoření do mezilidských vztahů, že zapomínáme na to, jaké máme hodnoty, jak osvobozující klid pociťujeme, když jsme sami. Když jsme sami se sebou. Ve společnosti člověka, který Vás nezklame, kterému věříte a ve skrytu duše neuvěřitelně milujete. Ve své společnosti, která je nejlepší!

V momentu, kdy se odevzdáme okolí, převládají emoce. Hněv, strach, zoufalství. Chtěli bychom jít proti všem. Za všemi zabouchnout dveře a s nikým se nestýkat, nevidět, nevnímat. Jednáme častokrát i skrze tyto emoce, ale po chvíli klidu a "pobytu" s "čistou hlavou" zjistíme, že jsme to přehnali, že své blízké máme opravdu rádi, jen jsme ztratili svoji cestičku ke své lásce, kterou nejsme schopni s ostatními sdílet.

Každý z nás si jistě prožil své zlomené srdce, své zlomené ego, křivdy, atp. Nic nekončí a život je krátký na to, abychom ho prožili ve stresu, hněvu a zoufalství. Podle mého názoru, tam kde začíná život v zoufalství nebo hněvu, začíná smrt ve své nejčistější podobě. Avšak není možné se neustále usmívat a neustále zůstávat pozitivní, měli bychom se snažit zůstat alespoň neutrální. Snažit se zůstat v tichu a nesklouznout k negativním myšlenkám. Zachovat si "čistou hlavu".

Četl jsem jeden zajímavý názor:,,Člověk si přivlastňuje vlastnosti až pěti lidí, které nejčastěji potkává."
Kdo by stál o to, být složeninou dalších pěti lidí? Jestli Vás někdy také napadlo, že se neumíte najít mezi těmi všemi názory, problémy, lidmi. Zkuste být sami. Na chvíli se zastavte, vnímejte se, vnímejte svůj dech, vnímejte své tělo, své srdce. Uvařte si čaj, napište báseň, jděte do přírody.

Poděkujte za všechny lidi, které kolem sebe máte, za své zdraví, štěstí, rodinu, za škaredé/krásné počasí. Za cokoli, co Vás napadne. Sdílejte se sebou vděčnost za to, jakým jste člověkem, i když všechno není zrovna růžové. Poděkujte za svoji samotu. Za to krásné ticho, které se rozprostírá krajinou Vaší duše. A následně po tom krásném pocitu chtěné samoty, přichází pocit sebelásky, který zahřeje Vaše zapomenuté srdce a Vy znovu dokážete milovat ostatní, protože jste se nejprve zamilovali, i přes Vaše chyby, do sebe.

Otevřeli jste opět srdce.