Pletu se

Vždycky jsem si myslela, že jsem docela chytrá. A nemyslím jen po stránce vědomostní, ale hlavně té psychické. Myslela jsem, že jsem vyvinutější, vážnější, mám ujasněné názory a vím co chci. Také jsem si myslela, že umím vnímat lidi, číst v nich jako v otevřené knize. Nevím, jestli to teď vysvětluji přesně, no snažím se. Prostě jsem žila s vědomím, že i když mi daný člověk neřekne, co se v něm odehrává, já to z jeho řeči těla a náznaků poznám. Proto jsem uvažovala o práci psycholožky. Byla jsem si jistá, že umím poradit, že znám řešení na daný problém. Spletla jsem se. Když se teď na to podívám, říkám si, že jsem strašně naivní. Kdo ve třinácti letech, umí znát odpovědi na problémy, které možná ještě nepoznal, kdo umí rozhodovat za druhé a vědět, že to rozhodnutí je právné? Možná nějaký génius, nebo člověk, který má neuvěřitelný rozhled. Já to však nejsem. Zjistila jsem, že jsem neuvěřitelně nevyrovnaná, a že když za mnou přijde někdo s problémem, často vlastně nevím, co mám dělat, jakou radu mám navrhnout. A ten člověk třeba ani radu nepotřebuje, chce se prostě jen svěřit, ujasnit si své myšlenky tím, že mi to řekne. Ale já vždy hledám nějaké řešení, myslím, že za každou cenu mám tomu človíčkovi poradit a slyšet od něj uznání, že mám pravdu. Sakra, jak já jsem se spletla. Také jsem si vždy myslela, že své kamarády znám. Že vím, co od nich mám čekat, že poznám, kdy mám držet pusu a kdy zas říct nějaký kompliment. Zase jsem se spletla. Ale asi je to dobře. Teď vím, na čem mám zapracovat, nad čím mám přemýšlet, co si ujasnit. Také vím, že psychologie pro mě nebude zřejmě vhodný obor. Asi se zaměřím na něco mnohem jednoduššího...