Roztáhnout křídla

Roztáhnout křídla

Vodní hladina se zavlní, když na ni dopadne první velká kapka. Vzápětí další a další přicházejí - je jich nekonečně mnoho. Padají z hůry, ale přece ne z mraků. Hladina jezera se díky slzám, jež vyprodukovalo mé srdce, stále zvedá a já pořád necítím uspokojení, Jen prázdnotu vyplňující mé tělo. Vnitřnosti se stahují do sebe. Plíce odmítají poslouchat, nenacházejí sílu nadechnout se a jít dál. Chtějí přestat pracovat – nedat mi kyslík – a vysvobodit mě z tohoto světa. Dusím se a přesto je mi to jedno. Na ničem už nenáleží. Proč žít, když život není za odměnu, ale za trest? To trápení si nikdo nezaslouží. Nikdo... Láska se neobejde bez bolesti, štěstí bez závisti. Všechno si dříve či později vybere svou daň. Co z toho, že když chce člověk žít, tak mu všichni hází klacky pod nohy? Proč si ubližují i lidé co se neznají? Proč se třeba nezkusí nejprve pochopit toho druhého, předtím než nad ním vynesou soud? Proč nemá nikdo všechno? Prý kvůli tomu, aby každý měl stejně smůly jako štěstí. Misky vah se musí vyrovnat, i když to někdy trochu trvá – řekne mi každý. Na jedné straně je štěstí, láska a přátelství, zatímco na druhé smutek, prázdnota, potupa, nenávist a lítost. V mém případě se asi váhy zasekly na druhé variantě a evidentně se nemíní pohnout ani o milimetr na druhou stranu. Má tedy lidské bytí nějaký význam??? Pokud ano, tak jaký? Prý je každý na světě z nějakého důvodu. Bylo mu souzeno zde být a vykonat něco dobrého pro sebe nebo pro svět. Ale z jakého důvodu jsem tu já? Co je smyslem života? Pokud to někdo ví, tak musí být tím nejšťastnějším člověkem na planetě. Já to netuším.
Proč mít sny? Když pocit z jejich naplnění nikdy není tak silný, jako ta touha po naplnění? Něčeho chce dosáhnout skoro každý, ale není to jen sen, u kterého nechceme aby se naplnil, protože by zmizelo to krásné čekání? Máme strach z toho co přijde, když se nám to podaří a děs z toho, co když se stane opak.
V hlavě mi víří vzpomínky. Snad žádná není úplně šťastná, protože hned, jak se o mě otřelo štěstí, přišel smutek s ještě razantnější formou útoku. Svět je plný zlosti, nenávisti, pomluv, zrady, bolesti, strachu a viny. Všichni tyto vlastnosti odsuzují a nechápou, jak může být někdo něčeho takového schopen, ale kdyby to každý myslel opravdu vážně, tak teď žijeme úplně jinak a já bych nepsala tuto úvahu. Proč je tady tak málo lásky, štěstí, bezpečí a spokojenosti? Proč z každé dobré věci vzejde o mnoho víc špatných? Tak proč toužit po štěstí, když vím, že jakmile budu šťastná já, tak okolo mě bude spousta nešťastných, zhrzených, zrazených, smutných lidí se stejnými myšlenkami jako mám teď já? Z toho bych se nemohla radovat.
O tom je život, být chvíli nahoře a pak zase hodně dlouho na samém dně propasti. Má cenu začít se potom znovu škrábat na vrchol? Stojí to za tu námahu, když vím, že zase spadnu? Nebylo by lepší nebýt? Skončit se životem a zbavit se tím všech problémů? Nechat svou duši unášet ve větru nad blyštivou vodní hladinou, vrcholky stromů a hor. Přeletět řeky, jezera, moře i oceány a užít si klidu bez starostí. Ale kdo ví, jaké to tam je? Všichni se tam podíváme, jednou určitě. Alespoň v tom je život spravedlivý. Je těžké dýchat dál, když je člověk sražen na kolena a nemá sílu vstát. Cítí se poražen a nechce dál žít. Nemá u sebe nikoho, kdo by mu pomohl, když je v tísni. Sám vždy pomáhal všem, ale jemu na pomoc nejde nikdo. Nikdo... Každý má svých starostí dost, tak proč se starat o druhé, že? Ale já ještě žiju!!! A nemůžu se jenom tak vzdát. Nikdo mě nemá rád a odsoudí mě ještě dřív než mě pozná, ale proč...? Proč jsou lidé takoví? Jsem jedním z nich, tak proč mi nikdo nepomůže? Mám opravdu zemřít? Podívám se znovu na hladkou vodní plochu. Slzy už ji nekrabatí, z mých očí již vytekly všechny.
Stojím na mostě. Dvacet metrů od vodní hladiny a čekám. Čekám jestli mi někdo nepřijde nabídnout záchranou ruku, ale doufám marně. Jsem asi až moc jiná. Moc odlišná. A takoví lidé asi nejsou právě v módě. Každý chce ve svém stádě poslušné ovečky, které půjdou, kam se jim poručí, ve vidině šťavnaté pastvy na konci cesty a nevidí, že míří do záhuby. Nikdo nestojí o berana, který jasně vidí cíl jejich cesty a varuje ostatní. Přátelé ho opouštějí – kdo by se bavil s bláznivým beranem, který si dovolil mít na věc vlastní názor a který chce dobrou pastvu pro všechny a ne jen pro sebe? „Nechme ho jít, stejně se vrátí,“ říkají si všichni. Rodina ho bere jen jako černou ovci. Nehraje hokej jako bratr, není to takový smíšek jako bratr, do této rodiny beran prostě nezapadá. Nikdo se ani neohlédne, když beran opustí stádo. Každý si jde za svým ideálem a věří slepě vůdci, který pro ně má asi lepší nabídku k životu, než beranovi, který vždy byl oddaným přítelem.Nikdo se nepřidá ke starému kamarádovi. Proč taky, jde přece za lepším, nebo ne? Tak proč se vracet s beranem?
A teď, když jsem sama na mostě života a láká mě to alespoň jednou letět, stále ještě doufám v přítele, který by mi přišel pomoci, ale takového člověka asi nejsem hodna. Pomalu zvednu ruce k zábradlí a vystoupím na první příčku. Asi opravdu nemá smysl dál žít. Žít sama je horší než nežít. I když nevím, co mě čeká, stejně tomu neuniknu. Jestli teď nebo po padesáti letech trápení je úplně jedno. Během chvilky stojím za zábradlím a od vodní hladiny mě dělí už jen dvacet metrů letu. Roztáhnout křídla a letět. Pryč od světa, který tak bolí. Teď. V tuto chvíli by se měl objevit někdo, kdo mě zachrání, ale nikde nikdo. Rozpažím ruce a kolem mě se prožene ledový vítr. Mám letět? A nebo ještě zkusit žít v bolesti a doufat ve změnu?
Roztáhnu křídla....

Konec je jen na tobě. Jsi taky jen obyčejná ovečka následující stádo a nebo by ses kvůli mě dokázal/a odpojit? Je jen ve tvých rukou kdy poletím. A čas stále ubíhá... 20 ... 19 ... 18 ... 17 ... 16 ... 15 ... 14 ... 13 ... 12 ... 11 ... 10 ... rozhodni se zda dokážeš vystoupit ... 9 ... 8 ... 7 ... 6 ... 5 ...a nedělej nic z lítosti, stejně bych za týden skončila tam, kde jsem teď a můj let by byl zase tak blízko ... 4 ... 3 ... 2 ...mějte se krásně ovečky moje, milované a hloupoučké ... 1 ... ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ ~ x