Smolný pátek

Dnešní ráno jsem vstala z postele. Venku svítilo slunce a já jsem musela jít na kontrolu k doktorovi. Ráno se mi ale moc nedařilo. U snídaně se mi rozbila mísa a když jsem si česala vlasy praskla mi gumička. A aby toho nechybělo málo když jsem se oblékala vypáraly se mi mé oblíbené leginy. Byla jsem z toho celá nešťastná. Po té náročném ráně jsem se konečně dostala ven. Už jsem byla skoro v městě, ale zastavila mě parta dětí. „Tady máte růži“ Podal mi jeden chlapeček s úsměvem. Růže byla vyrobená z papírů a pod růži byla přilepená cedulka: Radostný den přejí děti ze školy. Potěšilo mě, že po tak náročném ránu jsem dostala tak milé překvapení. Poděkovala jsem a chlapeček se na mě usmíval od ucha k uchu. Tak jsem tedy pokračovala za doktorem. Cesta byla docela dlouhá ale cestou jsem pozorovala lidi, kteří kolem mě prošli. Někteří se tvářili sklesle někteří zase naštvaně.
Když jsem přišla do čekárny sestřička už mě mile vítala a vzala mě přímo do ordinace. Doktor si mě přeměřoval svým okem a pak dodal: „Bolí vás něco?“ „Ne. Jsem tady jen na kontrolu.“ Řeknu. „Tak si svlékni bundu a mikinu uděláme krevní testy.“ Odpoví sestřička. Když už mi sestřička vzala krev doktor se mi podíval do úst. Pak si sedl k počítači a něco psal. Pak mě vážil a musela jsem si zakrýt oko a tím jedním okem číst písmena. Nakonec se mi díval do uší a díval se mi na páteř. Potom si opět sedl k počítači a něco psal. Sestřička mi najednou přišla strašně skleslá. Šla si asi pro vodu a najednou upadla. Doktor se okamžitě zvedl a sestřičku třikrát poplácal po puse. Sestřička se v tom probudila. S otevřenou pusou jsem na ně zírala jako bych spadla z višně. „Vypadá to, že jste zdravá. Až vás něco bude bolet stavte se za námi!“ snažil se mě vyhodit doktor. „Nechcete nějak pomoct?“ zeptám se nejistě.
„Ne děkujeme. Sestřička už nějakou dobu takhle omdlí. Už jsem jí udělal kontrolu, ale nic jsem nenašel, a tak jsem jí poslal do nemocnice.“ Odpoví doktor. „Ale ona tam pořád nemá čas zajít, že?!“ sykl na sestřičku doktor. Raději jsem řekla, že musím už jít a šla jsem. Docela jsem si ulevila. A šla jsem nakupovat! Jediná věc, na kterou jsem se dneska těšila. Když jsem šla do jednoho velkého obchodu zastavila mě stará paní. „Pomůžete mi prosím s těmi taškami?“ Zeptá se. „Ano. Samozřejmě.“ Odpovím a vezmu té paní tašky. Musela jsem jí ty tašky odnést až k jejímu bytu, protože měla zlomenou nohu a asi by těžko vzala dvě těžké tašky najednou. „Děkuji.“ Poděkovala a podala mi tatranku. „Nemáte za co. A děkuji za tu tatranku.“ Odpovím. Stará paní se na mě pousmála a šla do svého bytu. Sebrala jsem se a šla do toho obchodu. Celou cestu jsem přemýšlela proč tak kouká na moji novou stylovou mikinu. A pak mi to došlo. Vždyť jsem jí brala její peněženku abych jí to jen podržela! V půlce cesty jsem se vracela té paní to vrátit. A pak jsem si v hlavě říkala, co asi řeknu za větu. Zazvoním na byt a představím se. Paní se udiveně směje, ale jde mi otevřít.
„Už jsem myslela, že mi to nedoneseš a budu bez peněz.“ Řekne se smíchem stará paní. „Omlouvám se. Zapomněla jsem na to.“ Odpovím. „To vůbec nevadí.“ Mávne rukou paní. A tak nějak jsme se údivem pustili do řeči. Ptala se mě, co dělám ve volném čase, na jakou školu chodím a ona mi zase vyprávěla své příběhy. Jeden mě ale velmi zaujal. Vyprávěla o tom, jak v mládí pracovala na vojně a jak potom šla do války. Vyprávěla o tom, jak její kamarády postříleli a jí nechali být a že jezdila v tanku a musela střílet nepřátele. Trochu mi z jeho příběhu naskakovala husí kůže. Ale pak rozbalila to nejhorší na konec. Vyprávěla o tom, jak její kamarád byl střelený do ruky a jak mu stříkala všude krev a jak mu to musela slivovicí desinfikovat a neměla obvazu, a tak mu to zavázala svoji košili a jí byla strašná zima. A ten její kamarád je ještě živý a do smrti je jí prý vděčný. Natolik mě ten její příběh fascinoval že jsem o něm přemýšlela až do obchodu, kde jsem šla. Se starou paní jsem se rozloučila a slíbila jí, že se někdy stavím na kafe.
Když už jsem konečně přišla do obchodu oznámili mi, že zrovna teď zavírají z technických důvodů. Byla jsem docela nešťastná, neboť jsem se těšila na novou zimní bundu, ale nedalo se nic dělat. Musela jsem jít do jiného obchodu. Když jsem tam přišla bylo všechno oblečení po ruce. Dokonce jsem si říkala že to oblečení je ještě lepší než v tom prvním obchodu. Když jsem si vybírala zimní bundu prodavačka za mnou neustále chodila a ptala se co chci. Řekla jsem jí, že hledám bundu, která by byla v bílé barvě. Když jsem konečně našla to, co hledám prodavačka mi přinesla tři bundy ale v oranžové žluté a takové hodně hnědé… barvě.
Prodavačce jsem slušně odpověděla že už jsem našla svoji bundu, že už nemusí hledat. Prodavačka se na mě asi naštvala neboť s ní nebyla řeč. Když jsem si tu bílou bundu koupila prodavačka si hned po mě všechno uklidila a desinfikovala jako bych byla nějaká chodící nemoc. Tak jsem tedy šla domů. Cestou domů jsem zakopla o kámen a roztrhala jsem si moje druhé leginy. Z kolene mi tekla krev, a tak jsem došla domů. Doma jsem si koleno zavázala obvazem a šla jsem si hrát s mým kocourem který miluje svou oblíbenou pískací myš. Když jsme si pohráli můj kocour šel spát a já jsem si šla číst. Knížka byla velmi napínavá a zůstala jsem u ní zbytek dne. Večer jsem si šla lehnout a psala tento článek.