Slunéčko, nebo škrkátko

Dříve sme sa smíly filmom Jak sa kurvyla ocel, Anna bordelářka, že su o ničem, ale ted su oproti tom co nám servíruju nejenom americké už i naše filmy klenoty. Herci, gdyž chcu hrát, tak mosíja brat co je a Pražská divadla maju takové kýče, že aj v Národním divadle moseli stáhnut hru Sluha dvou pánu, protože si pan Donutil scénář upravil podle sebe, aby to mělo grády. Divák sa mosí válet smíchy, mně už připominá Trošku a jeho Kamenaky, to su perly f našich kinech, co do počtu diváku. Co bude následovat, uvidíme... Na televizu sa dívám enom sporadicky a v noci, když sem šířil kulturu, tak sem chěl mět hlavu tam, gde má moja baba řit, já mám ted o zábavu postarano. Malý Šimonek je zlatý ogara a bude mnět rok, to bude slávy, tak sa bavim, já bavič žen, gdysy sem zpival „Mně žádná dívka neodolá“ a ted su rád že sa mně nestane, že stolice a moč předběhne moje myšlenky, lidově, že sem sa posral, tak ted mám na zadku škrkátko a na předu na trenkách mám slunéčko. Gdybych sa znova narodil, tak bych sa sežmal a zahodil, to je ted moja pisnička. Gde zatneš tam bolí a bud sa to roštipí, a nebo zlomí, inak to nevydim; co ted a co potom.