Kde je kurva pravda?

Byl to průser. Celej můj návrat do prahy před očekávaným druhým sanatoriem, k němuž jsem se nechal tak snadno zlákat jednou hodnou paní, a který měl proběhnout už velice záhy, se nevyvedl, jak jsem očekával. V podstatě jsem jen chodil a napravoval hříchy, co jsem napáchal od května do konce léta v Praze, zatímco jsem přitom pobýval na Vysočině. Šlo o to, že na Vysočině jsem žil na své poměry v podstatě jako mnich a střízlivěl a když jsem v obvyklém dvoutýdenním časovém pásmu navštívil Prahu, DOSLOVA jsem se utrhl ze řetězu. Najednou jsem měl k dispozici prášky, chlast, hulení a LIDI. Lidi se ukázali býti jedním z velmi důležitých faktorů, proč nelézt pod práškama na spaní na veřejnost. Na introvertní činnosti je to rozhodně příjemná droga, ale jak se ukázalo, do společnosti se uplně nehodila. Trvalo mi šest let, než jsem na tento poznatek přišel...

Tak třeba jsem šel v Praze na jeden festival. Tam jsem se hádal se sekuriťáky, nechal na sebe házet závidějící špínu od mladých a nezkušených elektronických producentů a k mému šoku se tam objevila má platonická láska, u které jsem si mimo jiné všiml, že být jejím přítelem musí být solidní peklo a taky jsem se tam lehce navezl do jistého Flowa, s kterým jsme měli dlouhodobější beef.

Zkrátka šlo z mého pohledu o to, že já jsem ho telefonicky požádal ať se do mě přestane navážet v mém auditku na internetu a na oplátku jsem mu slíbil, že se (poměrně drsně) nenavezu do něj. Jenže on se jak naschvál hned druhý den poté do mě znovu veřejně nasral, takže mně nezbylo než na něj vytáhnout zbraně, před kterými jsem ho varoval. Z tohoto důsledku vyvanula hlavně z jeho směru vražedná nenávist. Byly to samozřejmě žabomyší internetové války, ale ve své podstatě byly esencí naprosté důležitosti. Tohodle týpka jsem na pražském festivalu, po svém definitivním opuštění Vysočiny samozřejmě potkal. 

"Hele Flowe," řekl jsem mu v té době ještě pod vlivem. "Tys mě k tomu všemu vyprovokoval a moc dobře to víš. Podle mě není fér, že tím trpí to auditko. Já jsem do toho auditka několik let bez problémů lezl a jakkoliv jsme si ublížili, nemáš žádný právo mi do něj zakazovat vstup. Nejsi tam ani právoplatnej správce. Proč se na to prostě nevysereš?"
Flow obrátil oči vsloup.
"Seš zmrd klaviku, seš zmrd a vždycky si byl. Já tě požádal ať to NEPÍŠEŠ, tys to udělal a tohle je ten nejmenší následek."
"Jenže tys mě k tomu VYPROVOKOVAL vole. Jak jinak sem se měl podle tebe zachovat?"
"Rozhodně ne tak zmrdsky. K ničemu sem tě nevyprovokoval. Seš zmrd. Seš totální zmrd," pěnil a prskal flow.

Pak jsem se ho zeptal ještě na něco.
"Hele a vysvětli mi, proč o mě šíříš pomluvu, že ti volala paní, co se představila jako někdo od pojišťovny, a ptala se tě, jestli náhodou nejsi Jiří Rýha? Vždyť to kurva ani nedává smysl."
"Vole stalo se to. Moc dobře si pamatuju jak mi ta ženská zavolala, a ptala se mě na tvý jméno."
"Dobře, ale jak bych to asi udělal? A co bych z toho měl? Vždyť jsem bydlel na vysočině a žil jsem tam jako mnich v totální izolaci od ostatních. Dyť mě znáš. Viděl jsi mě někdy s holkou nebo ženou ve společnosti? Ne. Tak za předpokladu, že bych se vůbec dostal k něžnějšímu pohlaví, jak bych jí asi donutil aby tě traumatizovala do telefonu? Dyť to fakt nedává smysl."

Na chvíli se odmlčel. Pak zase začal opakovat akorát to svoje "seš zmrd," dokud nás neodtrhla jedna spřízněná duše.
Pak jsem se různě poflakoval po festivalu a došlo ještě k jednomu zajímavému rozhovoru.
Přistoupil jsem k jednomu z organizátorů.
"Hele O. my dva. My dva nemáme žádnej problém, že ne?" Zeptal jsem se ho.
"No nemáme, proč se ptáš?"
"Takle. Vybavuju si jednu věc. Byli sme tehdá ve Patře a tys mi řekl na můj návrh na hraní v tvým podniku, že mě možná pozveš, ale cesťák ani nic jinýho rozhodně neplatíš. Cejtil sem v tom hodně zloby. Tak co to má vlastně bejt, to v tom vašem hyperklubu mám hrát uplně zadara? A si na mě nasranej vlastně proč?"
"Klávo s někym sis mě asi splet. Já jsem ti tohle v životě neřek a v tom baru sem v životě nebyl."
"Takže.....Já si jako....vytvářim falešný vzpomínky?" Řekl jsem a poněkud zbledl.
"Vypadá to tak." Potvrdil O. a kamsi se vytratil.

Druhý den jsem se na jistém internetovém portálu o sobě dočetl, že jsem "fňukal, somroval a stěžoval si," jak je nefér, že nemám přístup do auditka flowa. Ten příspěvek byl samozřejmě od něj. No jedna z těch věcí byla aspoň trochu pravdivá ale ostatní rozhodně ne. Somrovat cokoliv jsem neměl důvod, protože jsem byl vším potřebným vybaven a jakéhokoliv fňukání jsem si také nebyl vědom. Obzvlášť blbé bylo, že tenhle týpek mě v té diskuzi bez skrupulí pomlouval a ostatní se k němu nadšeně přidávali s vědomím, že já se nemohu bránit, protože mám u toho týpka ban, který jsem vcelku jednoduše obcházel, ale napsat svůj názor jsem už jaksi nemohl.
Tak kdo tady byl vlastně zmrd, hm?

Na jednu stranu mi ten typ dělal vcelku slušnou reklamu, tím, že bych vymyslel (dle mého názoru) tak geniální plán a přiměl neznámou ženu aby mu volala z pojišťovny, ale stejně nebylo příjemné číst o sobě věci, co se nikdy nestaly. Jeden člověk, co tam na mě měl očividně dlouhodobější pifku a já se nikdy nedozvěděl o koho vlastně jde, mě dokonce neváhal obvinit i z toho, že jsem po lidech na jakémsi koncertě metal své vlastní výkaly.
"Jak znám klavika, ten by předtím měl nějakej ten attention whore proslov, než by začal házet, takže ten to asi nebyl," zastal se mě kdosi neznámý. Aspoň v tomhle měli pravdu.

Trávil jsem dny v bohnické díře, kterou její majitel trefně pojmenoval "Ponorka," a moje perzekuční paranoia se vyhrocovala. Jisté bylo, že jsem pod zolpidemem napáchal spoustu škod, jenže lidé se kterými jsem měl takzvaný "beef," byli většinou ještě větší nebo aspoň stejní feťáci jako já. Bylo tedy objektivně velmi obtížné určit, kdo z nás má vlastně pravdu.

Jednoho dne jsem napsal jedinému dýdžejovi z Prahy, o kterém jsem myslel, že mi rozumí a nemáme spolu problém.
"Čau H. Hele viděl sem, že teď docela hrajete. Nechceš mě jako posilu na nějakej ten dýdžejing? Sem v praze, víš."
Odpověď přišla záhy.
"Ne, nechci tě jako posilu. A s klidem ti řeknu, že už tě asi nikdy jako posilu chtít nebudu."
"Sakra, tak už i jemu jsem něco provedl," napadlo mě sklíčeně. Trávil jsem další dny v ponorce, četl si konspirační knihy a užíral se tím, jestli jsem mu ukradl peníze nebo co se to vlastně zase stalo. Ve středu 2.11. Byl vhodný čas se to dozvědět.

Nejdříve jsem navštívil jistý podnik, kde se četly jisté básně. Tam to bylo v pořádku, vesměs tam vládli stejní psychopati a lidé na dně jako jsem byl já, takže jsme proti sobě neměli žádné výtky. Dozvěděl jsem se, že na světě je další mladistvá těhule a na oplátku se všem svěřil, že jdu zase do sanatoria a tentokrát tam asi zhebnu a doslechl jsem se taky klasicky, že "jsem nějakej jinej," a "hodně sem se změnil." Takovéhle pocity měli lidé často, většinou proto, že mě vídali měsíce na hypnotikách, kdy jsem byl extrovertní psychopatický šílenec a když mě viděli bez nich, obyčejně na diazepamu, byli značně zaskočeni mou přirozenou plachostí a introverzí. Také se u mě projevoval zvláštní jev, že místo toho abych měl na benzácích oči jako sklo, měl jsem je pod diazepamem spíš jako průzory do duše. Zorničky hluboké jak tůňky.
Básně, (jejichž přednes od zúčastněných jako vždy nestál za moc) skončily brzo a já se mohl vydat na finální konfrontaci s dýdžejskými kolegy.

Dorazil jsem do nejmenovaného klubu a rovnou to na H. vybalil.
"Čau. Hele nechci vám narušovat pozitivní vajb, ale nebudu chodit kolem horký kaše. Očividně jsem ti něco proved, tak by mě zajímalo, co."
 "No hele tys mě tehdá v červnu kontaktoval s tím, že hraješ na párty mojí přítelkyně, a že ste byli domluvený. Jenže ona mi řekla, že ke kontaktu nikdy nedošlo a vůbec ses neobtěžoval se s ní domluvit. Proto sem na tebe nasranej."

Tohle už mi smrdělo. Moje první reakce byla: "A to je všechno?" Ale pak jsem se nad tím zamyslel.
"Hele to je asi tak stejnej kec, jako že bych přesvědčoval cizí sekretářky aby volaly jinejm feťákům a tvrdily jim, že moje jméno je jejich. Popřemejšlej nad tim vole."
"Já se nad tim zamyslel a podle mě má pravdu moje holka." Řekl H.
"Dobře, ale pamatuješ si, jak sme s ní a její kamarádkou byli tehdá v klubovně a ona tu kamarádku donutila ať odejde s váma a mě nechala i přes moje prosby napospas, i když tamta slečna očividně váhala jestli se mnou nezůstat? To mi A. pak tvrdila, že se taky nikdy nestalo."
"Hele já se vlastně nestavim na ničí stranu. Ale upřímně by ses měl dát do kupy. Měl bys se sebou začít fakt něco dělat. Dycky si byl otravnej a tvoje otravnost teď dosáhla mezí, kdy začala otravovat i jiný lidi. A to nasírá klávo, fakt nasírá. Dělej se sebou něco, fakt."

(Já jsem byl někdy otravnej? Zrovna k němu? Cože?? Napadlo mě.)

"Já se sebou přece snažim něco dělat." Řekl jsem. "Ty sis nevšim, že už tak měsíc po internetech rozhlašuju, že jdu podruhý do léčebny, s vědomím, že tam nejspíš umřu?"
"To nestačí. V tvým případě to rozhodně nestačí."
"Jestli k tomu můžu něco dodat..." Ozval se kolega H. "Tvůj problém je v tom, že už poměrně dávno ses rozhodl dát si nálepku outsidera a začal si rozbíjet s lidma vztahy. Podle mě úmyslně."
Chvíli jsem přemýšlel.
"No jistěže sem se rozhodl stát autsajdrem, ale nikdy sem nechtěl proti sobě poštvat tolik lidí. Vždyť mě mívali lidi dokonce rádi."
"Tebe že měl někdy někdo rád? TO JE BLBOST A TY TO VÍŠ, HAHAAA," přidal se do debaty další dýdžej. BoI.
"Ty si dycky chtěl klávo nasrávat lidi kolem sebe a to co ti řikal na fesťáku Flow, byla čirá a naprostá pravda. Byl sem u toho." Dodal.

Chvíli jsem opět přemýšlel a upíjel. A upadal do čim dál větší deprese. Bylo to jako probudit se z matrixu a zjistit, že váš dosavadní život byl klam. Jistě, byl jsem si vědom, že jsem nasral pár lidí, ale žil jsem v dojmu, že poměrně galantně, nikdy jsem na nikoho nebyl příliš sprostý ani hrubý a už vůbec jsem neměl pocit, že bych byl někdy "otravnej." Pak mě napadla jedna věc.
"Dobře B. A co podle tebe z toho, co říkal na fesťáku Flow, byla pravda? Můžeš mi uvýst aspoň jedinej příklad?"
BoI dlouho uvažovall. Pak řekl:
"No já si to vlastně tak uplně nepamatuju. Jen vim, že flow měl ve všem pravdu."

S vítězoslavným šklebem jsem se obrátil na H. a jeho kolegu. Bylo jasné, že BoI se bude stavit na Flowovu stranu, když je s ním téměř neustále v kontaktu. Přejel jsem očima všechny zúčastněné. Ti se tvářili nanejvýš skepticky. Koukali se na mě jako na nemocného člověka. Jako na někoho cizího, kdo narušoval roky jejich životy. Já měl přitom zato, že jsme celé ty roky přátelé. A když ne přátelé, tak aspoň bezkonfliktní kolegové. Očividně jsem ale žil v klamu. Pracovně jsem si tento stav už dávno pojmenoval: "Syndrom Vlka z Wall Street."

(Víte jak je v tom filmu scéna, kdy má Dicaprio pocit, že pod vlivem barbiturátů dojel se svým lamborghini naprosto v klidu a pořádku ke svému domu a druhý den se dozví, že auto prakticky sešrotoval a sebe málem zabil? Tohle byly teď mé veškeré vzpomínky. A tím pádem i můj život.)

Dopil jsem zadumaně svou sklenku ruma s kolou a určitě už vypadal hodně jetě, což mi opět na důvěryhodnosti určitě moc nepřidalo. Pak jsem se všema váhavě rozloučil a šel na pozdní večeři do mekdonaldu.
"Myslim, že tohodle typa už fakt hodně dlouho neuvidíme." Pronesl BoI, když jsem odcházel. 

End