Nikdy není pozdě

Moje krédo vždycky bylo, že se nikdy nevdám, protože manželka je jen služkou svého manžela. Ovšem jednoho krásného dne jsem se bláznivě zamilovala a tohle pravidlo jsem hodila za hlavu a vdala se. Už je to dvacetdva let. Máme devatenáctiletého syna. A rozhodně nemůžu říct, že bych byla nešťastná.

Vždycky jsem milovala knížky a muziku, hard rock a heavy metal. Poslouchat muziku do sluchátek, to je moje vášeň. Kromě toho si i velice ráda zazpívám, i když vím, že neumím zpívat. Ale proč to říkám. Nějakou dobu jsem neposlouchala nic, nastoupila jsem ve firmě, ze které jsem už jednou odešla a vůbec to neklapalo. Každý den jsem šla do práce v hrůze, co se zase nepovedlo a jak dlouho na mě budou řvát. Novou práci jsem hledala, ale nemohla jsem tuhle opustit, protože jsme si s manželem vzali hypotéku, takže jsem prostě nemohla zůstat bez příjmu, protože by to sám neutáhl. Abych to zkrátila, žila jsem v jakési permanentní depresi a stresu.

Je to něco přes dva roky, co se mi podařilo nastoupit do nového zaměstnání, kde jsem spokojená. Zase jsem začala poslouchat muziku do sluchátek, měla jsem nahraných asi patnáct kapel, od každé minimálně jedno celé album. Postupem času jsem ale zjistila, že jedna z nich se od ostatních opravdu hodně liší.

Tahle kapela mi vyloženě pomáhala, jakoby léčila mou duši. Vždycky mi zvedli náladu, jejich melodická, rytmická muzika plná energie a života mě zvedala ze dna až nad hladinu. Brzy jsem zjistila, že nemůžu poslouchat nic jiného a všechny ostatní kapely nahradila kompletní diskografie téhle jedné. Začala jsem se o ni zajímat detailněji, víc jsem vnímala jejich melodie a texty. Náhle jsem si uvědomila, jak nicotné mi připadají všechny moje trable, stav na účtu a starosti všedního života vůbec.

Naslouchala jsem této kapele a začala jsem vlastně prozřívat. Zjistila jsem, že celých dvacet let manželství jsem žila úplně špatně. Čím více jsem poslouchala svou kapelu, jejich slova, tím více jsem si uvědomovala, že až doteď jsem to vůbec nebyla já.

„Our life is not a fashion, life is now,
pedal to the metal.
Our life is based on passsion
and we live our lives the way we want.“

Začala jsem si říkat, proč tak nežiju já? Proč mám v sobě pořád takovou nervozitu, stres a strach? Proč se více nevěnuji sama sobě?

„Never give up, never give in.
This is your life,
a thing you can't set aside.“

Vždycky jsem se věnovala své rodině. Když jsem někde byla, pořád jsem koukala na hodinky a byla nervozní, že už budu muset jít, protože manžel čeká na večeři. Když chtěl s něčím pomoct, zahodila jsem knížku a šla jsem dělat, co chtěl on. Bála jsem se projevit svůj názor, protože „co kdyby se zlobil“, bála jsem se pohádat.

Věřte mi, že tohle jsem opravdu nebyla já. Ale prozřela jsem a řekla jsem si, ač jsem vdaná, pořád jsem svobodný člověk a mám právo na vlastní život.

Od té chvíle jsem se začala měnit. Postupně mé sebevědomí narůstalo a ten šílený pocit neustálé nervozity a strachu v mé hrudi se změnil v klid (myslím tím opak stresu, protože povahou jsem spíše cholerik) a odhodlání. Zjistila jsem, kolik emocí se ve mně za ta léta nahromadilo a začala jsem psát. Příběhy, básně, díky kterým jsem ze sebe dostávala všechny emoce. Ani ve snu jsem netušila, že by mě tohle někdy mohlo bavit, ale baví. Strašně moc. Navíc jsem se rozhodla, že zdokonalím svou velmi chabou angličtinu a ve spolupráci s mojí úžasnou a velice inteligentní kamarádkou jsem to všechna psala v angličtině. Ona mi veškeré moje texty edituje a já se tím nejen učím lépe a lépe anglicky, ale zároveň dovoluji mé fantazii roztáhnout křídla a prožívat všechno možné i nemožné. Také jsem začala v angličtině hodně číst.

Naučila jsem se říkat „ne“ a myslím, že nikdy v životě jsem neměla takové sebevědomí a tolik klidu ve svém nitru. Je to, jakoby mi narostla křídla a moje duše mohla najednou letět tam, kam se jí zrovna zachce. Doufám, že to nezní moc pateticky, ale přesně takhle to cítím. Kdo tohle nikdy nezažil, možná si myslí, že si vymýšlím. Chápu to, kdyby mi někdo něco takového vyprávěl, sama nevím, jestli bych tomu věřila. V životě bych neřekla, že se mi něco takového může stát, že člověk může tolik potlačit vlastní identitu.

Jenže nikdy není pozdě začít žít, uvědomit si, že každý člověk potřebuje mít něco, v čem se může seberealizovat, že potřebuje mít svůj vlastní volný čas, kdy ho nikdo neruší, dělat to, co ho baví, že má právo jet navštívit jednou za měsíc svou kamarádku a strávit s ní tolik času, kolik potřebuje bez ohledu na to, v kolik hodin manžel vyžaduje večeři, protože manžel není nesvéprávný a může si večeři připravit sám.

Nejhorší je, že po dvaceti letech bylo pro mého manžela velice těžké přijmout změny, které se se mnou udály. Hodně jsme se hádali, hodně jsme spolu mluvili. Ale učí se, zvyká si, protože je třeba dělat kompromisy. Protože já jsem čekala dvacet let, kdy se mi vrátí všechny ty, které jsem dělala jen já, neboť jsem si netroufla po něm nějaké vyžadovat. Nebyla to jeho chyba, bylo to ve mně, ta nervozita a strach v mé hrudi, pamatujete? Tohle bylo potřeba změnit a začít vnímat sama sebe a svoje potřeby. Jen mě mrzí, že to nepřišlo dřív. Na druhou stranu jsem ráda, že k tomu došlo. Vždyť se to vůbec nemuselo stát! Mohla jsem žít v bludu do konce života!

Dnes mám vlastní notebook, který používám nejen jako kontakt s okolním světem, protože jsem si pořídila facebook a našla jsem tam mimo jiné i dvě skvělé kamarádky, ale i místo papíru. Píšu do něho své story v angličtině. Navíc je to věc, kterou jsem si sama pořídila, sice na splátky, ale je můj. Nejsem na nikom a na ničem závislá a můžu v něm pracovat, kdy a jak chci. Snažím se řídit svůj volný čas tak, abych nějaký měla. Každá žena ví, o čem mluvím. Ráno jdu do práce a pak druhá směna doma.
A věřte tomu, nebo ne, ani po dvou letech jsem nepřestala poslouchat svou kapelu, které vděčím za všechno.

Co z toho všeho plyne? Myslím, že celou tuto úvahu bych měla zakončit citátem člověka, kterého obdivuji za všechno, co umí a co v životě dokázal. Snažím se podle tohoto jeho životního postoje žít.

„I am second to none. No one should tell me how to live my life. And the only God I have is myself.“