Osamělost duše

Občas sedím v pokoji a dívám se z okna, přijdu si sama, opuštěná, jako vzduch pro své okolí i blízké. Někdy se snažím obejmout svými vlastními rukami, ale není to ono. Chci a přeju si, aby mě objal někdo, pro koho jsem důležitá, někdo, kdo ví, že já jsem hodnotná lidská bytost. Lidé jsou tak individuální, ostatní je nezajímají, nemají potřebu se o ostatní zajímat, hlavní je pro ně když mají střechu nad hlavou, jídlo a pití, peníze a kreditky, spokojený a naplněný život ale co ti, kteří ani jednu z těchto pro nás základních věcí nemají? Co např. bezdomovci, děti bez rodičů a domova, osamocení lidé bez rodin a přátel?

Jsou jejich životy naplněné a spokojené jako ty naše? Tito lidé svými oči a výrazy volají o pomoc, soucit, něhu, oporu, dary v podobě vlídného slova, když k tomu přidáme nějaký majetný dar, zlobit se nebudou, jenže pro nás jsou jen vzduch nebo ,,zbyteční lidé.“

Občas, když jdu po ulici a uvidím bezdomovce dám mu nějaké peníze, ale to podle mě nestačí. Chápu většina společnosti si myslí že se na ulici dostali vlastní vinou, že mají zdravé ruce a nohy k práci a jen se jim nechce pracovat ale zeptali jste se jich někdy proč jsou na ulici? Proč nemají práci? Jak se třeba mají a jestli něco nepotřebují?

Teď si asi říkáte, že jsem přehnaně citlivá a moc velká moralistka ale já nad takovými lidmi alespoň přemýšlím. Každé Vánoce jím v duchu přeju krásné svátky, ale kolik z Vás nad nimi přemýšlí nebo si jich alespoň na ulici všimne, když prochází?

Oni si připadají jako kusy těl bez duše a respektu, vím to. Když jim dám peníze nebo jídlo zeptám se jich na to a jejich výraz na mé otázky je pro ně dobrým pocitem že se o ně někdo zajímá.