Kolej

Je mi zima. Neustále je mi zima. Cítím se promrzlá ztuhlá na kost, sama. Jsem sama a není zde nikdo, kdo by mě rozehřál vřelým úsměvem, objetím.
Lítost. Vrací se neustále v přívalu slz. Nejde to zastavit. Ať se bráním sebevíc a snažím se být tvrdá, bolest z nitra vždy probublá na povrch. Jako ozvěna dávné minulosti, života, který byl… Za jeden rok jsem zestárla o padesát let. A nyní se vracím zpět, pozvolna procitám do těla pětadvacetileté dívky, mladé ženy. Ale jsem odcizená sama sobě, vzdálená. Procitám ze snu neodžitého života cestujícího ve vlaku.
Vlak. Stála jsem na nádraží a čekala, měla jsem vybráno. Neurobiologii, přítele, sport, cestování, radost, lásku. To byl vlak, do kterého jsem chtěla nastoupit, na tenhle lístek jsem se snažila, opravdu a upřímně. Myslela jsem, že ho mám, že mi prodali ten správný, že nástupiště, na které jsem přišla je to správné. Nebylo. Přijel vlak s nápisem SMRT a smetl vše. Upadla jsem do kómatu bezbřehé agónie nepopsatelné bolesti. Zemřela jsem. Ne, nebylo mi dopřáno klidu věčnosti a ticha. Jen ze mě odešel život, ztracených padesát let života, aspoň tak mi to připadá.
A nyní se vracím, probouzím se v bezduchém těle, odcizené cestující v nesprávném vlaku. Místo první třídy TGV sedím v ošuntělém motoráčku, rozervané sedačky a špinavá okna, za nimiž monotónně míjí každý den, šedivý, beztvarý a prázdný.
Beznaděj. Jedu v ošumělém vlaku, ale nemohu z něj vysednout. Nemám sílu. Nemohu vstát, vrátit čas. Běžet zpět po kolejích a uskočit stranou, zachránit se před tou krutou ranou. Naskočit do TGV a ujíždět vstříc krásné budoucnosti. Jsem nic a ničím budu.
Všeobjímající prázdno. Všude kolem jenom šeď beztvarých dnů. Vybledlé obrazy zmařených snů. Všechno je pryč, v rychlíku do kterého jsem nenastoupila a který už nikdy nedohoním. Jako světla dávno vyhaslých hvězd, co zpoza mraků blikají na noční obloze. Překrásné diamanty noci, dokonale vystihující marnost bytí. Vše po čem jsem toužila a chtěla mít, je jako tyto hvězdy. Snově krásné, téměř na dosah, leč dávno nedosažitelné. A zatímco mi slzy stékají po tváři a vztek z bezmoci střídá marnivá lítost, vlak po kolejích času uhání dál, ponuře prázdnou krajinou.
Čas. Je to takový courák co se mizerně vleče. Nikdo nikam neuteče. Není kam, nelze jít zpět. A cesta vpřed, není o co stát, kam spěchat, za čím/kým se hnát. Ne, není tu nikdo s lucernou, světýlkem, příslibem naděje. Ta poslední hvězdička co prozářila slunečními paprsky můj svět, se ukázala být jen přelétavou kometou. Na chvíli nádherně rozzářila zamračenou oblohu a vtiskla mi omamnou naději. Jenže byl to jen sen. Iluze pouhá. I když cesta zdá se být dlouhá a čas se vleče, přesto život uteče. Svět potemněl, vkradl se chlad, jak se zářivá kometa postupně vzdaluje a její světlo se vytrácí z mého života. Procitám ze snů, všechny jsou pryč, mrtvé. Sedím ve vlaku, ve kterém nechci být a zároveň již nemohu vystoupit, není kam. Na téhle koleji neleží žádná přestupní stanice, kde bych mohla chytit jiný vlak, vydat se jiným směrem, najít sen – život. Místo do hektického TGV, nastoupila jsem do ošumělého motoráčku, kde jsem upadla do jakési hibernace. Bloumala jsme ve snech, stůj co stůj popíraje realitu, zatím co jsem míjela hřbitov všech svých snů. Jen se udržet při životě. To by v TGV nešlo. Tam by si všimli, že je se mnou něco v nepořádku, mají tam vyšší standardy na známky života. V zasmušilém couráku je to jiné, tiché, prázdné. Nikdo se neptá a nikdo nevyrušuje, jsem tu sama. Jen siluety postav, stíny lidí okolo mě. Nedotýkáme se, jsem si cizí. Jednoho dne i tyto stíny zmizí. Přízraky lidí, milující rodiny.
Pětadvacet let mi je a druhý advent minul. Čas zhýrale dál si plynul. Viníkem bez viny, kdo, kdo je nevinný.
Vztek, zlost beznaděj a lítost. K tomu rostoucí blbost. Hloupnu a z paměti stává se zmizík. Už jen půl roku a bude konec. Konec mých studentských let. Už nemohu být dítětem. Můj život se chýlí ke konci. Podivné. Sleduji a cítím, jak mi mezi prsty nezadržitelně mizí poslední sen a s ním i světýlko naděje, jež mě vedlo touhle dusnou tmou. Bezstarostný život dětství je daleko za mnou, ztracen v nenávratnu. Bojím se. Ano, mám strach. Mám strach, že nebudu umět žít, být sama. Starat se sama o sebe a přijmout život jaký jsme nechtěla mít. Zbytečný, prázdný a beze smyslu.
Vánoce. Děsivě se blíží. Už za necelé dva týdny. Zřejmě mé poslední strávené doma s rodinou. Předstíraná radost a nevyřčený žal. Bojím se, opravdu moc. Čas se nezadržitelně vleče kupředu prázdnou tratí zrezivělých kolejí, ale kam?