Děsí mě možnosti

Děsí mě možnosti. Můžeme si koupit spoustu věcí, jen pro to, že můžeme. A co byste ještě chtěli? Já nevím, když se zamyslím nad tím, co bych vlastně chtěla, tak je toho pomálu. Spíše se zaobírám myšlenkami, co potřebuji. Chybí mi ten pocit, když jsme byly se sestrou malé a hromada věcí byla nedostupných a my jsme si čas od času směly uždibnout z luxusu. Když se šlo do kina, nebo jsme dostaly nějakou sladkost, či jsme jen mohly projevit přání, co bychom rádi a bylo nám splněno, to v sobě mělo hodně silný náboj svátečnosti. Když jsou ale tyto všechny věci dostupné a teď se nám válí na talíři jako obyčejné brambory, najednou nevím, co bych chtěla a mám tendenci z té velké porce nechávat. Vždyť toho tolik nepotřebujeme. Na co s sebou vláčet ten obrovský vak věcí, které tíží, místo toho, aby ulehčovaly život. Radost cítím, když mám v batohu lahev s pitím, chleba a čokoládu, po boku člověka, kterého mám ráda a sytím se prostorem, který nemusím vlastnit pro to, abych z něj mohla čerpat. Vynakládáme až přílišné úsilí pro získání prostředků, které vyměníme za věci, na které padá prach, vyjdou z módy a musí se nahradit novými, za jídlo, které nemá kdo sníst, protože nemáme hlad, za zážitky, které vyprchají dost rychle, abychom je mohli přebít dalšími. Cítím obrovskou nepotřebu neustále si plnit všechno, co bych chtěla, stýská se mi po touze, po malosti, po přemýšlení, zda si to mohu dovolit. Děsí mě pocit přijít do obchodu a vědět, že si můžu koupit cokoliv. K čemu, když to nepotřebuji? A pak už jen zůstává otázka, pro koho to tedy je?