Co jsme?

Co jsme my dva když kráčíme společnou cestou?

Jsme jen inscenací na obraze. Jen divadelní hrou denního řádu. Improvizujeme. Avšak tvým motorem je má energie, můj světelný náboj. Inspirací ti je má citlivost a emoční nestálost. Ale neuvědomuješ si že mě tím ničíš, vycucáváš mou energii a pak mě vyhodíš do tmy noci a "děléj si co chceš". I já potřebuji dobít baterky v poklidu noci v objetí tvém. Však ty si vezmeš co potřebuješ a mě jako prázdné pero pez tuše vyhodíš. Neohlížíš se za svými činy jež pácháš na mé duši. Však pravda je tím, že já se nechávám strhnout.

Bereš mi energii na mou tvorbu. Emocionálně mě ničíš a já se pár dní skládám, abych přišla znovu a začlo to nanovo. Pak se divím, že jsem zničená a potřebou je mi odpočinek. Ale ja už nepřijedu. Ztrátou je mi můj drahocený čas. Ubíhá mi čas a už jej nehodlám s tebou trávit.

Myslíš si, že jsem tebou. Ani zdaleka se mi nepodobáš! Já tvořím co vidím to co žiju v pravdě a lasce. Nepotřebuji přikrášlovat přítomnost.

Na zdi ateliéru v kouťe jež sídlím vysí 16 čistě bílých pláten. Jsem to já. Jsem na začátku nové cesty, jež čas a stálost v přítomnosti obohatí prostor a plátna se začnou strukturálně pnout až v objekt se vytvarujou. A má duše s nimi v ruku v ruce poplujou. Jsem na té cestě vybrala jsem si cestu pravou. Levá je vedle mne, ale křížem nepůjdou.