Jste šťastní?

Kolikrát v životě jste si položili otázku,zda jste šťastní?
Já to dělám dost často a už tak nějak ze zvyku si v té své odpovědi lžu.
No,spíš si nalhávam,že šťastná asi jsem ,případně to,že na absolutní pocit štěstí nemam nárok.
Je to bohužel tak,že člověk asi může mít úplně všechno co kdy chtěl,ale pokud nemá lásku,šťastný jednoduše není.
Ono to jde,předstírat,že člověk k životu nepotřebuje žádný nestabilní city a je vlastně relativně spokojený...ale nejde to dlouho,takhle lhát.
Podle mě láska bolí.Zní to jako otřepaná fráze,ale je to tak.
Můj problém je v tom,že mě láska bolí vždycky.
Neznám jí jako tu příjemnou věc,která člověka nabije energií,rozletí se motýli v břiše a člověk nevnímá svět.
Přes tyhle všechny drobnosti se ta bolest stejně projeví a nezbývá než čekat,až zase zmizí.
Samozřejmě,dřív nebo později přijde nová.
Nová láska,nová bolest.
A pořád dokola a dál.
Ale už se nezlobím.
Za každou chvíli s lidmi,kteří se mnou z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí tyhle pocity prožít, jsem vděčná.
Každý úsměv od člověka,který mě odmítl, si ukládám do paměti a doufám,že časem se díky němu ty rány v srdci snáz zahojí.
Ale to nejdůležitější patří nakonec.
Všechno,co se lásky týká,co mě bolí a trápí,je vlastně moje vina.
Mohla bych mít patent na špatný výběr toho,do koho se zamilovat.
Pokud chcete,aby Vás zničily city,zeptejte se mě jak:)
A to není sebelítost.
To je můj život.
Já sice hledám lásku,ale pokud mi jí postavíte do cesty,tak ji bez povšimnutí přejdu a budu ji hledat pořád dál.
A pak zahlídnu trápení (já to nevím,jen mě ostatní varují) a zvesela mu věnuju kus svýho srdce....v domnění,že jsem ji našla...
tu LÁSKU...