Jak těžké je říkat a dělat to, co říkat a dělat chceme

Každý máme své sny, touhy a přání, každý máme od života nějaká svá očekávání toho, jak bychom si přáli, aby vypadala naše budoucnost. Když ale zjistíme, kolik potenciálních překážek se nám najednou zrodí v mysli, touhy zůstávají touhami, sny zůstávají snem a přání bude vždy už jen přáním.

Jednak v sobě nosíme Vnitřního kritika. Do jisté míry je správné zkritizovat a hodnotit své vlastní činny, i činny jiných osob, a přesně to obstarává etické vnímání, které nám napovídá, zda-li je to, či ono dobré nebo špatné.

Jakmile se nám ale v hlavě rodí přehnaně sebekritické myšlenky, například „To nikdy nemohu zvládnout...“ nebo „To nemohu chtít, to je přeci nesmysl a nelze toho dosáhnout!“ nebo „Nikdy se mi tohle nepovedlo a není tedy důvod, aby se mi to povedlo teď.“, nejedná se již o obyčejné etické vnímání, ale o Vnitřního kritika, který nám bere svobodné rozhodování, odrazuje nás od našeho jednání a brání nám v dosažení úspěchů.

Dalším velmi silným vlivem toho, čeho jsme schopni dosáhnout, jsou naše genové předpoklady a výchova. Rodina se nám snaží radit, případně vyšlapávat naši cestičku životem, říká nám, co bychom měli dělat a co bychom dělat neměli. Mohou si to dovolit, protože jsou přeci dospělí a mají už zažito své. To jim nikdo nebere. Ale moje osobní definice dospělých lidí zní, podobně jako v Malém princi, člověk dospělí je již zestereotypizován uspěchaným životem, neumí se již ničemu divit, přijde mu, že vše zná a o všem ví. Proto nám celý svět předhodí jako danou věc:

„Tohle je svět a chodí to tady takhle: narodíš se, mi tě vychováme a vzděláme k tomu, abys byl součástí správného chodu ekonomiky a zavedeného systému, po studiu už musíš pracovat a vydělávat hodně peněz, aby jsi uživil rodinu a nás, až budeme moc staří na to, abychom se o sebe postarali samostatně.“

Obzvlášť díky tomuto často nakonec neděláme a neříkáme, co chceme a nejsme tedy tak šťastní, jak bychom mohli být. Spousta talentovaných lidí je odrazováno od uměleckých škol a od živení se uměním, protože to prý nevynáší peníze a člověk se takhle neuživí. Talent zmařen. Slečnám se silným mateřským pudem, které chtějí být učitelky, je také doporučeno se takovou cestou nevydat kvůli nízkému platu. Nakonec tito lidé nejsou šťastní, protože jsou donucení dělat něco, co dělat nechtějí, až si na to najednou zvyknou. Dospějí. Stanou se další součástkou našeho cykloidního systému výchova, vzdělání, práce, peníze, vlastní rodina.

Dále se dobrovolně necháváme hodnotit jinými, snažíme se o jistou oblíbenost a bojíme se, co si o nás kdo myslí. Bojíme se samoty, bojíme se upřímnosti, bojíme se dosažení svých vlastních slastí, bojíme se vybočit ve způsobu myšlení kvůli odsuzování a předsudkům. Přitom se nacházíme v době anonymity, skrývání se a mlčení.

Shrnu-li zatím vše napsané, v plnění vlastních snů (všech, ne jen těch pracovních) nám většinou brání sám stát a jeho fungování, estetické hodnoty a kultura, náš vnitřní kritik, a kritik vedlejší, což může být rodič nebo obecně Dospělý. Je z toho cesta ven?

Částečně. Pravdou je, že na Světě není nic zadarmo, způsob výchovy si sami dopředu nevybereme a na přísloví „bez práce nejsou koláče“ taky něco je. Ovšem troška hédonismu nikdy nikomu neublížila. Jen je zapotřebí vždy počítat s následky.

Osobně mi pomohla taková vizualizace. Představte si pohled na Zemi z Vesmíru. Není vidět jediného pohybu, jediného živého organismu, i přesto, že jich na naší planetě žijí miliardy. Vidíme jen jakousi barevnou kouli, na které se vše ve velkém odehrává.

Opět se o kousek vzdalme. Vidíme Sluneční soustavu. Několik dalších planet, hvězd a měsíců. Najednou ten strach říct jedinému maličkému človíčku z těch několik miliard dalších maličkých človíčků, že je to... pěknej kretén a moc nám ublížil... Už není tak velký.

Podívejme se z ještě větší výšky. Vidíme teď naši galaxii mezi stovkami dalších galaxií. Ještě pořád Vám nepřijde malicherné, říct jí nebo jemu, že jsme se do ní či něj zamilovali? Ještě furt je tak složité si uvědomit, že když chceme mít obchůdek, vlastní bar nebo jiný podnik, tak ho mít prostě můžeme? Pořád je takový problém se nebát zůstat u umění, když chceme být umělci a dál rozvíjet svůj talent? Zaměřit se chvílemi jen na vlastní slast, když to zrovna tak cítíme za správné? Jít si zařvat někam do lesa, když si prostě zařvat potřebujeme? Vzít si na sebe ty hrozně divní šaty, který se nikomu jinému nelíbí? Nechat si potetovat záda? Tancovat na parketu, i když to vůbec neumíme? Zpívat karaoke před lidmi, kteří si nás za týden stejně nebudou pamatovat?

Je důležité jít si za štěstím, za tím hezkým a příjemným. Odchod od něčeho špatného, co nás netěší a jen nás to trápí, neznamená vždy jen vzdát se... Znamená to mít tu sílu vstát, jít a něco změnit.

Koneckonců, žijeme jen jednou.