Čekání na Godota

Jak málo lidí si dokáže uvědomit cenu života. Jak málo stačí k tomu, aby všechny naše jistoty zmizely. Kolik z nás žije život? Pořád se honíme za něčím, co bude. Až bude zítra, až budu dospělý, až si najdu práci. Pořád samé až, až a až. Ale co teď? Teď snad nežijeme, teď snad nemáme možnost ovlivnit budoucnost? Od nového roku začnu běhat, od pondělí přestanu kouřit, až naprší a uschne… Proč všechno tolik odkládáme? Proč nejsme schopni ocenit sílu okamžiku? Vždyť ten život (pravděpodobně) jednou prostě skončí a co pak? Nechci ležet na smrtelné posteli a být naštvaná, že jsem ze své lenosti, strachu a možná falešně vytvořeného pocitu bezmoci, čekala na ten správný okamžik, který nikdy nepřišel, nebo na zítřek a pak na další a pak vlastně proč to měnit, stejně to nemá smysl, že jo? Nedávno jsem potkala paní v obchodě zrovna v okamžik, kdy jsem se rozhodovala, zda si koupit kabát. Zřejmě vyslechla část mého rozhovoru s prodavačkou a říká mi „Můj manžel mi jednou řekl, že za chvíli přijde a už nikdy nepřišel. Praskla mu výduť v hlavě.“ a to byl jeden z těch okamžiků, kdy vám to dojde. To všechno.
Jsi se svým životem spokojený? Mám pro tebe malé tajemství, Godot nikdy nepřijde. Proč? Protože ty jsi svým Godotem. Ani pondělí, ani nový rok, ale TY!