Zápisky divadelní hrůzy

Probuzení do zasněženého rána, o kterem se da napsat, ze je romanove, zahalene ospalosti, zkrehlymi udy zanechavajici matna znameni na polucnich snech predchozi noci, noci, která predznamenava telo dalsiho dne. Ve snech vystupujes jako zasnena, rozverna, vesnicka bluza, divka rozkosneho povyrazeni s obnazenymi nadry za starymi skripajicimi vraty od mlýna jsi prirazena za zvuku kolovratku. Nase bezuzdne radeni za bileho dne nema dlouheho trvani. S otevrenymo usty a smyslnymi rty, nastavujes mi leve nadro aby jsi prijala mok za zvukomalby skrivanci pisne o muzskem seme na tvych madlech lasky. Opojne v nem namacis brisky prstu a halis tak prvotni hrich do tahu brisky prsty po cele slunecni hrudi. Políbite mne, pote ulehame pod širé nebe, unavení sluncem, dováděním a slastnym ukajenim, vínem a zahalkou světlého nedělního odpoledne.

 

Probouzím se s pocitem polucniho stesku za ztracený snový ráj. Jak nás naše podvodome životy ovlivňují ve vedomych rozhodnutích? Mimosmyslove akty nás mají pod svou kontrolou. Snažím se dýchat vědomě a nemyslet při tom na Vas, jste zakázané ovoce vzrušení a přitom má nejlepší přítelkyně, mé srdce po vás vola, ale je v chomoutu té druhé. Zbabělost mi velí zůstat tiše v koutě a prát si jedno jediné přání, zůstat věrný. Odvaha velí jít tomu napřed, osvobodit se a zůstat Vám nakloněn a nablízku, byt, žít a tvořit s Vami, jako princ sluneční milosti. Vaše energie mi dává naději, dokážete mne rozebrat a porozumet až na samý vrchol atomarni nehmotné duše. Věříte v mojí tvorbu a víte, že mám temné kouty v duši. Někdy je dokáží iluminovat a žít naplno s napnutymi plachtami, někdy mne tíživé střípky sedí stahují na dno a predesilaji lež o mém zatracení a rozpolceni. Učíme se ztrácet sami sebe, abychom nalezli hluboko ukryté a zaprášené kořeny duše. Ale jsme tou duši, celistvi a svobodní?

 

Primnela jste mne ptát se na život v jeho neopakovatelné vzacnosti, viděl jsem tu mladou energii prince v té vaší, není to jen projekce naší smrtelné mysli, je v tom nesmrtelný princip, alchemicky archetypyp vesmírného dítěte, v jehož silulete rotují kaleidoskopicke galaxie jako zářící a trpytici se oči panenek. Je v tom všechna krása snění a všechna bezelstnost dětských oči. Hudba sfér a zhmotnujici se vize budoucnosti. Planeta promnen a planeta nepohnutosti, ta na které žijeme a přitom jsme ztráceni pro rozkoš, jsme sami ve vrcholné extazi a neumíme sdilet to štěstí že samoty, smyslu existence jinak než slovy, hudbou, poezii, vnitřním uskupením této eruptivni magmy slova, slovutne záře nad našimi skutky a cíli. 

 

Dech je tou projekci zariveho duhoveho těla, úpadek mentálních, morálních, vitalnich sil, které nám dodává ten plavebny pohyb, ta svitna aktivita dne po které prahneme, vnitřně zahanbeni plizivou lenosti, šípy letargickeho snění, somnambulni přitažlivosti k neviditelným klíčům, jenž odvraceji naší pozornost od života a naši touhy byt pevne oběma nohama na Zemi.  Byt vtaven do krize svého hrudníku a přitom mít nohy spoutane revou v kořenech, mít ústa zalitá olovem a nesmeti křičet v té hmotnosti vnitřního řevu, který by rozzeral nejtvrdší vlákna kovů. Roztavit strach a zemdlit panenský chtíč v jeho základech, odzbrojen milosti, vyčerpán neodpovedi krátkodobé slasti, vypnout zraky k obloze, kde ještě stále oči čerpají hoře z dětské, chlapecké rozkose a kojí se věčnosti a nekonečném, které rozdávají dále v pohledech k basnim své milé a neskonale muse. 

 

Ve svetle vzduchu vody,

rodi se cipy živelné budoucnosti.

 

V odrazech světla,

porozena konvulzivni skutečnosti.

 

Ve statcich nehmotné paměti,

uložena je mysl,

volná, čirá, spontánní,

nekonečná, rozprostirajici,

 

Jako klenba bez konce,

orbit spojující počátek a konec,

 

až v korunách ucitis,

že všechny ruchy světa utichnout

 

a vnitřní život mysli 

a bohatství člověka v srdci,

pokračují za hrob,

 

Na plavbě věcných svitku,

poutníci na okraji zmizení.