Vidění skutečnosti

Stojím a čekám na trolejbus s magickým dvojčíslím 33. Pozoruji slyšmo okolní šum. A v hlavě se mi rodí otázky. Ovlivňuje můj zrak vnitřní rozpoložení? „Rozhodně ano.“ Sama si i odpovídám.  Jak popsat realitu? Popravdě najednou mi dává umění další rozměr. Obrazy, texty, muzika, fotografie a mnohé další uchopení, zhmotnění vlastní skutečnosti. Jsou to prostředky k sebe vyjádření a přenesení k dalším bytostem na ovlivnění. A tak stojím a pozoruji rušnou ulici plnou projíždějících aut, lidí pochodujících sem a tam občas jeden spočine a zastaví při čekání na potřebu svého pejska na vodítku. Postarší muž s kloboukem, vedle mě čekající, rozhodně nevidí stejnou ulici stejně jako já. Svým upřeným pohledem k nebi nejspíše pozoruje holubi, jež slétají se střechy na protější stromořadí. A jak tedy najít univerzální komunikační prostředek vyjádření? Je nemožné vytvořit komplexní umění, ve kterém se všichni vyzrcadlí?

Poté nasedám do trolejbusu, jež mě popožene v mé cestě ku cíli. Trolejbus je ve 14h narvaný k prasknutí, školáci utíkající „radostně“ ze školy, důchodci vracející se ze své poutě od lékařů, a pár pracujících, jež se mění ve směnách. Já s cílem usednout ke zkoušce jakoby odosobněně pozoruji vnější svět, jež se mi přemítá skrze zrak. Při pohledu na podlahu a pošlapaný kelímek z kávomatu přejde mi myšlenka o mnohosti odpadu, přesycené společnosti věcmi, jež jsou jen pro naši potěchu a jsou jakými si „obvazy“ na vnitřní zranění. Žijeme v době Materiálního světa a čím dál víc se to prohlubuje. Odvracíme se od sebe a vše hledáme venku. Popravdě mě to rozhořčuje když kolem mě všichni zrak ubírají a noří se duší do svých přenosných zrcadlům, kde naleznou veškeré své kamarády v kódech či hlasech vylézajících ven, však nemohu říci, že jsem od této činnosti oproštěna. Uklidní mě až pohled na sedící dámu pod mou nataženou rukou k madlu, díky němuž se při rychlé jízdě neválím po zemi. Ze své „fake“ kabelky Guci vytahuje knihu. Nezahlédnu název však barevná struktura obálky mě zaujme. Otevírá na straně 66 - 67 však listy sem a tam převrací asi vzpomíná kde skončila. Nakonec spočinula na straně 64 – 65. Za jejím ramenem předčítám úryvek. „Vždy jsem svou spolubydlící kárala za nepořádnost, jež dokáže vyplodit. Myslila si že je to zlá vlastnost. Až časem jsem si uvědomila, že jí závidím volnost. Dokázat jen tak upustit svlečené tričko na zem a nechat ho tam. To by mě můj vnitřní sebekáravý hlas nedovolil. Pochopila jsem, že mám vnitřní zábrany a ty chci pochopit a opustit“. Ano, to se mi zdá jasné a trefné. Přeskakuji pohledem na další odstavec na straně mě blíže. „Prožívala jsem dlouhotrvající vnitřní utrpení a měla potřebu je říct kamarádovi Stevovi však můj strach mi vše znesnadnil. Jednou v meditaci jsem se na něj napojila a vše mu vnitřním hlasme ve své imaginaci sdělila. Nakonec mě to tak uvolnilo, že jsme za ním přišla a strach z ne přijmutí se nekonal. Byl vděčen, že mu důvěřuji a …“ Kniha se náhle zavřela. Otřepala se a vystoupila. V davu lidí se hnala na přestupující tramvaj na níž vzápětí musela utíkat. Dostala se dovnitř rychle svůj dech uklidnila a sedla vedle mladíka s kufrem. Určitě student, s nádherným modrohlubokým zrakem, málem jsem vedle něj roztála.

Myšlenky překřikují jedna přes druhou. Sama sobě vnitřním hlasem „zhluboka dýchej“. Snaha vytvořit vnitřní obraz bílé místnosti bez jakéhokoliv vjemu jen čistá bílá a průzračná. Chtíč nalézt „Klid“.

Ano, všichni jsme se aspoň jendou odpoutali od sebe sama a vyzkoušeli si pocit mnohosti materiálního aspektu a někteří z něj ani neunikly. Však onen zrak do vnějšku nám rozostřil vnitřní hlas a schopnost komunikovat sama se sebou. Nechápeme interakce těla. Při jakékoliv bolesti zhltneme prášek místo zastavení a zpomalení. Však tu jsem se dostat nechtěla, to je jiné téma. Poslední dobou si uvědomuji že ze stroji a technologii si rozumíme lépe, než s lidmi okolo sebe. Ano, rozumím nikdo nám nedal do života návod jak se chovat ve vztahu. Jak prožívat emoce či je vůbec dokázat otevřeně projevit. Opustily jsme vše podstatné a vkládáme naději a smysl do něčeho jež nám k nirváně nenapomůže.

Druhá část dne je oslavné zdolání zkoušky. A mířím vyplouti do krajin bazénu. U vchodu mě rozesměje nahý pobíhající klouček. Zaplatím a vidím bezstarostného mladého tatínka jak příjemným hlasem za brankou přichodu rozmlouvá nahému kloučku dobrodružnou výpravu. Čapnu si do úrovně jeho očí a podávám mu s úsměvem svou dlaň. „Ahojky Malý, já jsem Míša. Půjdeš se mnou k tatínkovi? Ať tady nezmrzneš. Vždyť já jsem celá zahalená v kabátu.“ Pohlédne na mě svým vědomým pohledem a vtiskne důvěřivě svou dlaň do mé. Procházíme spolu vstupní přepážkou a jen se na tatínka usměju, předám roztomilého kloučka a vyzouvám natěšeně boty.

Sedím zpříma v lotosovém sedu zahalena párou a přemítám hologramy vzpomínek mísících se s myšlenky a úvahy. Pociťuji větší náklonost a empatii k lidem okolo. Při gentlemansky rozevřených dveřích se začervenám a s hlubokým nádechem ze skokanského můstku oprostím nohy od pevné zeminy a nořím své tělo pod hladinu.  Náhle všechny starosti a myšlenky vyplavují svou choulostivou naléhavostí ven. S každým vynořením a potopením cítím větší uvolnění a pod hladinou neprostupný klid.

Všechny „problémy“ nechávám rozpustit. Nejsou potřebné a nic tím nevyřeším.