Jdu se vyčůrat

„Jdu se vyčůrat.“

Možná vás trochu zaskočí název tohohle díla. Ale ne, vlastně vůbec nebude o čůrání. Tedy… nebude o procesu čůrání. Spíš o tom, jak je tohle čůrání nepřirozené slovo, které by se nemělo vůbec vyslovovat na veřejnosti. Alespoň podle výrazů těch, kteří jsou ve vaší blízkosti, když jim náhodou tento fakt sdělíte.
Šla jsem dnes ráno na záchod a shodou okolností v koupelně potkala babičku před zrcadlem. Česala se. Tak jsem si přisedla a… světe div se: Vyčůrala sem se. Můžu vám říct, že jsme u toho s babičkou s klidem probraly, jak se večer chystá s dědou na koncert. A dokonce ani moji domácí mazlíčci neměli problém s mými přirozenými potřebami. Zatímco pes se nechal drbat nohou na břiše, kocour mi spokojeně vrněl v klíně. A já u toho bez problémů obývala náš bílý trůn.
A v tu chvíli mě napadlo, že už jsem dlouho nic nenapsala a tak… proč nenapsat povídku o čůrání? Věřte mi, je to ještě jeden z mých lepších životních nápadů. :)
Do školy chodím mezi prvníma. Proto jsem vždy svědkem toho, když nám jeden ze tří přítomných oznámí: „Jdu se vyčůrat.“ Já to obvykle ignoruji. Ta zpráva mě extra nezajímá. Ale spolusedící v lavici se vždycky tak divně uchechtne. Proč? Má problém se slovem čůrat?
Na základě tohoto poznání jsem vyzkoušela experiment.
Člověk opravdu reaguje jinak.
„Jdu na záchod,“ je věta společností akceptovaná. Odpovědí je zabručení nebo pokývání hlavou.
„Jdu se vyčůrat,“ vyvolá chichotání, případně narážku. že toto sdělení je nám k ničemu.
Přitom se jedná o přirozený proces a jde v podstatě o jednu a tu samou věc. Pokud tedy „Jdu na záchod,“ neznamená v překladu „Jdu se vykakat.“
Nad tímto sdělením by asi hlavou kroutila i má rodina. Možná psovi s kocourem by to bylo opět jedno.
Na závěr chci jen říct, že tímhle textem nic velkolepého nesděluji. Měla jsem pouze tendenci po dlouhé době něco napsat. A nakonec… Téma jako téma. :)