Na nádraží

Každý den potkávám na nádraží jednu a tutéž osobu. Je to starší žena na vozíku, která den co den (takřka bez ohledu na počasí) sedí na svém místě. Jak tak pravidelně jezdím vlakem, začal jsem si jí všímat více. Kladl jsem si otázku, jaké to asi je, sedět tam každý den a čekat, zda mi někdo vtiskne do ruky drobný peníz, případně prohodí pár slov?
Téměř nikdy jsem však neviděl, že by se u ní někdo zastavil, jen zcela výjimečně. Protože mám před odjezdem vlaku tři, čtyři minuty čas, jednoho dne jsem se u ní zastavil a dali jsme řeč.
Od té doby pokaždé, co jedu vlakem, se u ní zastavím a prohodíme pár vět, dám jí nějaké drobné, občas se dozvíme o sobě něco nového.
Je to zvláštní...vztah, něco jako přátelství? Nevím, ale jsem rád, když ji tam každý den vidím, jak na mě už zdálky pokyvuje a volá: "Aj, moja ovečka".
Je fakt, že se u ní moc lidí nezastaví. Jednou jsem byl svědkem, jak kolem ní jeden člověk prosvištěl, ani na ni nepohlédl, jen jí do ruky vrazil dvacku. Co tím chtěl říct? Splnil snad nějakou morální povinnost, odškrtl si v seznamu dobrý skutek?
Každopádně mám pro takové lidi slabost, pro všechny ty životní ztroskotance, bezdomovce, staré, opuštěné, děti bez domova...Tihle lidé mne vždy přivádí k myšlenkám, čím to je, že jsme tak nevšímaví? Desítky lidí vystupují z tramvaje, trolejbusu, vlaku, ale u ní se nezastaví skoro ani jediný. U mne jí často nejde o to, abych ji dal peníze, ale abychom spolu prohodili pár slov.
Čím to je, že jsme tak nevšímaví, odkláníme pohled jinam, když vidíme někoho v nouzi? Obloukem ho obejdeme, málokdo se zastaví. Své staré a nemohoucí "odklízíme" do domovů důchodců, kde se přece mají tak dobře. A oni zírají na dveře a čekají, kdy někdo přijde. Přitom jsou to často lidé, kteří nejvíce potřebují dotek, slovo. Odměnou je mi obvykle úsměv, poděkování, příjemný rozhovor.
Kéž bychom aspoň občas sebrali odvahu a nahlédli za hranice našeho úzce sevřeného světa a srdce a trochu pootevřeli dvířka soucitu vůči těm, kdo to skutečně potřebují.