Nevím

Já už opravdu nevím jak dál. Vlastně ani nevím jak to bylo, a jak to je. Každý chodí kolem mne a neustále mi něco říká, v něčem mi radí, něčím mě informuje nebo na mě jen mluví. Ale já jen stojím a tupě zírám do dálky. Vlastně ani nevím proč zírám a nač zírám. Prostě jen koukám - a koukám.

Můj svět je ryze „černý“. Černý dům, černá zahrada, černý oblek, černý stůl, černá židle, černý obraz a v něm černo černá tma. Černý sklep s černými kouty a černými krysami, které koušou černý chléb. Černá duše, černé sny, černá láska - černý život a černý svět, který mě obklopuje. Já mám ale černou barvu rád! Mám ji rád, protože je černá a černá se mi jako barva líbí. Myslím že černá je barva naděje. Taky úspěchu a myslím, že černá je i budoucnost.

Nevím proč je všechno takové jaké je. Jestli je to mnou? Možná. Chtěl bych to změnit, ale mám strach. Mám strach ze změny. Ale přitom chci změnu. Mám ale strach i z toho co chci, poněvadž já nevím co chci. Mám strach z toho, že mám strach.

Vždyť já ale nemám strach. Vždy sem si myslel že jsem statečný, hrdý, nebojácný, že mě jen tak něco neskolí, že jsem kus chlapa o kterého se dá opřít. Který něco znamená a který něco ovlivňuje. Pomalu ale přicházím na to…

Nevím. Já už opravdu nevím jak dál. Nevím co chci, nevím z čeho mám strach, nevím jestli mám strach, nevím kdo jsem, co jsem – já prostě nevím.