Kapička štěstí

Něco jsem hledala v šuplíku a do ruky mi ledabyle vklouznul diář s telefonním seznamem. A jak je mou neřestí, přetéká různými vizitkami a papírky s poznámkami, kontakty a kdoví čím ještě. Listuju v něm i vzpomínkami, ke kterým se vztahují. Mezi těmi všemi důležitůstkami na mě najednou vykoukne lístek s velkou modrou kapkou. A na něm vzkaz od dcerky: Kapička štěstí jen a jen pro Tebe.
Dívám se na něj a po tvářích se mi koulí slzy. Zase mě přepadá ta protivná sebelítost.
Dnes jsem byla pro výsledky testů inteligence. Logika a paměť podprůměrná, tvořivost, kombinační schopnosti nadprůměrné, výsledek – šedivý průměr. Koeficient lživosti nezvykle nízký – na ženskou. Jo. K čemu tenhle výsledek?
Dřepím ve svém obchodě. Lidi nechodí, tržby nulové. Snažím se vyřešit křížovku. Všeobecné znalosti mizerné, takže přepisuju. Vychází mi nesmysly, které pak přítel opraví a mně moje neznalost nahání ještě větší vztek. Poslední vějička naděje udržet mozek funkční, jinak by mi z neustálého pročítání inzerátů na práci zrezivěl.
Pozoruji svůj keramický hrnek s kávou. Klouže po něm kapka přes vyrytý text:
o prachy ani tak nejde, hlavně že se nadřu. To sedí. Proč ta kapka, Leničko, není ta Tvoje kapička štěstí?
Vchází Magda. Zdrcená a smířená zároveň. Už je to za ní. Pohřeb spolupracovnice. Nevěřila doktorům, že se z rakoviny dostala. Vnitřní strach jí nedovolil normálně jíst. Zhubla až na 41 kg a zemřela na zauzlení střev. Nemusela zemřít. Úmrtí na strach. Příšerná diagnóza! Magdě se třpytí v oku slza. Slaná kapka rezignace. Také to není kapka štěstí. Kde se ukrývá?
Život je svině.
To nepříliš hezké slovo mi probouzí krásnou myšlenku na náš nedělní výlet na kolech. Vybral jsi neskutečnou trasu. Nejdřív ten kamenitý krpál jedu na doraz svých sil. Těsně před vrcholem se hroutím. Horkost z celého těla mi stoupá do hlavy, tepe tam, nemůžu popadnout dech. Odhazuji kolo a krčím se k zemi. Točí se mi hlava. Pot stéká skrz mé obočí níž a níž, a zaplavuje mě únavou. Slaná kapička štěstí? Vracíš se pro mě. Rozmazaně se usmívám – to bude dobrý. Bereš mi kolo a já se ploužím vedle Tebe.
Povídáme si, a já se vydýchávám. Jako vždy po Tvém boku nabírám síly a stoupám dál nahoru. Svah dolů také není příjemný. Strmý, samý kámen. Od neustálého brždění mi nepříjemně mravenčí ruce.
Z cesty postupně mizí překážky. V Tužebu objevujeme kus ráje. Něčí soukromý pozemek vlastní skálu s vodopádem, velkou zahradu, chalupu. Pohodu v rajském měřítku. Obdivně a pokorně se díváme na tu krásu. Nechce se nám uvěřit, že toto místo vůbec existuje. Není vystřižené z filmu, ani vyčtené z naivního románu. Prostě se jen tak na chvíli rozprostřelo na naší trase.
Jedeme dál. Stezka nás vede lesem s pískovcovými stěnami, letní přírodou a hřejivým pocitem, že to je přesně to, co jsme uprostřed naší životní krize potřebovali. Najednou se mi ztrácíš. Po chvíli mě voláš odkudsi z prostoru mezi skalami, kam stezka nevede. Prodírám se k Tobě trnitým porostem s otazníky v očích.
„Už ses někdy milovala v přírodě?“ „Ne.“
Upocení, šťastní a nedočkaví se líbáme. Svlékáš mě a můj stud se schovává v údolí pískovců. Trička, kraťasy a polštářky mechu nám rozestýlají romantickou postel.
Uprostřed nádherného milování mě přepadá záchvat smíchu. Ještě nikdy pode mnou nekřupaly větvičky. Připadá mi to legrační. Smích tichne a vášeň stoupá do našich těl v nové síle. Najednou si uvědomuji, že bych měla otevřít oči – vždyť v přírodě se miluji poprvé. Díváš se na mě něžným pohledem, usmíváš se, hlavu olemovanou korunami stromů, kterými promodrává nekonečné nebe. Koruna – symbol králů. Miluji Tě, králi mého srdce…
A pak už zase ty Tvoje vtípky. Sprcha z flašek, Horalka, několik citovaných veršů, malina do pusy a šup znovu na kolo. Pohodová cesta zpestřená zmrzlinou končí ve chvíli, kdy jsem myslela, že nás čeká ještě cesta zpátky. Dojeli jsme do Ráje, tentokrát s velkým R, kde nás čeká auto.
Jako třešinka na dortu nás čeká návštěva u Tvého bráchy. Hospodářství plné zvířat a svobody. Koně, psi, housata, slepice, kočky s kotětem, kráva, býček a svině Růžena.
Proč se říká, že je život svině? Ten, kdo to vymyslel, neznal Růženu.
Už vyrostla, potvůrka. Je z ní opravdu obřík. Chovná svině. Petrův miláček.
Růžena, předníma nohama opřená o dvířka chlívku, očima škemrá o vypuštění. Její přání je splněno. Šťastná běhá v údolíčku hospodářství, hraje si se psem, kvíká a rypákem jemně naráží do lidí s touhou se mazlit. Petr ji objímá, drbe a ona blahem slintá. Kapka štěstí? Celá hrst!
Když se dostatečně pomazlí, běží dál do údolí a zkoumá. Nachází louži, a ta se vbrzku stává rájem. A opět je tu ráj. Tentokrát prasečí. Rozrývá blátivou hlínu, spokojeně se válí ve špinavé vodě. Z čisté růžové prasečí holky je tu najednou dovádivý kanec. Po řádném vymáchání se běží pochlubit novým kabátem. Všichni uskakují, teď opravdu o její lásku nikdo nestojí. Petr bere konev s vodou a krasavici sprchuje.
Pozoruji toto úžasné dobrodružství z plotu, kam jsem před tulením Růženy utekla, a je mi moc dobře. Zázrak obyčejného života, který nás, městské lidi tak trochu míjí.
Kapky z Petrovy konve, slintavé kapky Růženy, kapky potu z jízdy na kole a při milování, kapky slz dojetí nad Tvým přáníčkem, dceruško, ano, to všechno jsou kapičky štěstí a já, já si jich moc vážím.
A že je život svině? To nevadí, protože ta svině se jmenuje Růžena. Šťastná Růžena.

16. 7. 2002