O(s)TRAVA

Už tři měsíce v Ostravě. Týden co týden loučení s tátou, který mě téměř vždycky doprovází spolu s našim starým favoritem na vlakové nádraží. A týden co týden ten trapný okamžik, kdy taťkovi dávám pusu, držím se jeho pevné ruky a mám slzy na krajíčku. Jejich původ jsem ještě nebyla schopna zjistit.
Tedy, je tady více možností. Zřejmě je to tím, že si všechny tyto možnosti spojuji do jednoho velkého, pro mě nepřekonatelného celku. Jsou to mé představy o životě. Když pevně tisknu tátovu ruku nebo když dávám pusu mamince a všem sourozencům, znamená to, že ty krátké dva dny víkendu uběhly a já už zase jedu do té rušné Ostravy, kde se lidi honí jen za bohatstvím, úspěchem a kdoví za čím ještě. Při tomhle mém loučení si v duchu říkám: „Vy svině, vy mě pěkně štvete, ale jsem moc ráda, že vás mám.“
Nejhorší je, že to jednou skončí. I kdybychom nechtěli. Nebudeme tu přece věčně. Neznamená to, že vyvracím všechny názory na posmrtný život, převtělování, různé náboženské alternativy týkající se života a smrti. Znamená to, že ať už tady budeme do třiceti, padesáti, sta let nebo jen do zítřka, jednou odejít musíme. Nevím kam. Nikdo to neví. Jen si to myslíme.
Možná se převtělíme do dcery naší dcery, do syna našeho syna nebo opravdu budeme v tom vysněném bezchybném nebi bez mráčků. Každopádně teď jsme tady. Na té velké nesmyslné kouli, která se točí zřejmě z toho, že se z nás všech už dočista zbláznila. Vůbec se jí nedivím. Vždyť máme už všechno k životu potřebné a ještě milion věcí navíc a furt bychom vymýšleli nové a nové nesmysly. Tam se otvírá nový hypermarket, tam se zas děje další teroristický útok a tam dovážejí slůně do zoologické zahrady s předtuchou, že mu v kleci bude lépe. Když však otočím list v jakési pomyslné knize života zjišťuji, že i přes všechny nepochopitelné vymoženosti jednadvacátého století stojí zato žít.