Sami sobě jsme si vězni

Den jako každý jiný. Neměla jsem ani sklenku vína, ani prášky předepsané od svých lékařů. Přesto jsem seděla v taxíku a cítila se totálně sjetá. Sjetá událostmi posledních dní, let, zlobou a nenávistí zachycenou v okolí, prázdnými výrazy skrývajícími přemíru emocí. Proč se lidé stydí za své pocity, proč se usmívají, když je jim do pláče a proč křičí a nenávidí, když jsou obklopení láskou? A kdo vůbec jsem, abych rozhodovala, co je správné cítit, jak je vhodné se tvářit a co přípustné ukazovat? Jsem přesně tím, co odsuzuji nejvíce. Součástí společnosti. Na jedné straně se bráníme stát se jedním ze stáda a jít s davem, na straně druhé člověk nemá být sám. V lifestylových časopisech čteme úvahy psychologů, psychiatrů, sociologů a antropologů, zda jsou ženy či muži monogamní, či zda je naší přirozeností polygamie. Netuším. Snad jen cítím, že nikdo by neměl být sám, že tlupa z pravěku se změnila v něco, čemu říkáme společnost a tou jsme, ať se tomu bráníme nebo ne, součástí. Tvoříme si spolky, sdružení, party přátel s podobnými názory a pevně se zavíráme do své sociální bubliny. Cokoliv, co se děje mimo ni, kdokoliv, kdo není součástí té naší bubliny, je náš nepřítel. Je lidskou podstatou najít si protivníka a soupeřit? V primitivní úrovni své mysli nesnáším lidi s jiným názorem, podle mě hloupým. Každý den se snažím přesvědčovat o tom, že jsem schopná cítit lásku i k jinak smýšlejícím lidem. Například k těm, kteří odmítají pomoci jiným, třeba i malým dětem. Snažím se pochopit jejich strach z nebezpečí nového, strach, že se mezi rodiny z válečných zemí migrujících do naší země infiltruje nějaký terorista. Ale se strachem se nedá žít. Ani se strachem z nového. V naddimenzovaném příkladu bychom díky tomu strachu nepoznali italský těstoviny, Shakespeara a ani ten arabský kebab. Máme obrovské štěstí, že žijeme v zemi s tak blahodárným podnebím. Nehrozí nám zemětřesení, tsunami, ani tajfuny. Nevybrali jsme si toto místo, narodili jsme se zde. Stejně jako ti, kteří takové štěstí neměli. Znám a uvědomuji si všechna rizika opuštění své komfortní zóny. Ale víc, než sdílení a začlenění se do společnosti, která se skládá z havloidů, sluníčkářů, anarchistů, xenofobů a komunistů, se bojím nenávisti. Nenávisti, které je schopná každá bytost nehledě na to, kde se zrodila a kam patří.