Zahrabaná hluboko

Ona, která je v životě každého, mi zmizela na dlouhé roky z dohledu. Když už jsem ji zahlédl, bylo to vždy krátce. Nedávno, po nejtěžších ranách mého života, jsem ale po několika týdnech blouznění narazil opět na její stín. Takhle přece žít nebudu, styděl jsem se v jejím stínu. Ani jsem nevěděl co na to říct, že je najednou tady. Prostě jsem zíral jako vůl. "To je ona?! Takhle vypadá?" Už jsem ji opravdu skoro nepoznal. Divil jsem se. Nebyla vlastně nijak zvláštní. Nejspíš se má očekávání pokřivila tím, jak jsem na ni posledních několik let myslel, představoval si ji, ale zároveň nedělal nic pro to, aby tu byla přítomna. Se mnou na povrchu, na slunci.

Jedna vlastnost ohledně ní byla neuvěřitelná; ta velikost, síla. S ní bych nejspíš dokázal COKOLIV. Kdyby jen nemizela někam do té hloubky. Jako by pod sebou neudržela pevnou půdu. A tak jsem si řekl, poté, co se zase ponořila, že ji znovu najdu a budu si ji už hlídat. Udělám to! Síla z ní radiovala tak, že jsem se s tím pocitem nemohl zase na roky rozloučit. Potřebuji její sílu. A vím, že ona mi ji bezpodmínečně poskytne.

Každý ji má v sobě, všichni do jednoho. Jen si mnozí z nás v pohodlnosti doby plné svůdných slibů neuvědomujeme, že tam je. A tak spí, zatímco my se vymlouváme, hledáme snadné cestičky, které jsou nakonec vždy slepé. Nikdy nezakrní, můžete se k ní vrátit ve dvaceti stejně jako v sedmdesáti. Nikdo vám to nezakáže. Pouze my sami sobě zamezujeme s ní být pořád.

Posledních několik týdnů jsem se po ní opravdu koukal. Všude! A nakonec ji i pocítil. Tam pod povrchem. Zahrabanou hluboko v bažině podvědomí. Řešení bylo snadné. To, co ji přivedlo na povrch se jmenuje volba. Hm, kolik let trápení pro vteřinu pochopení? Vyvolal jsem ji a už ji nepustím. Nikdy! Je má, patří sem na povrch pod slunce. Každý jsme na tom ohledně vztahu s ní stejně.

Každý sám se sebou. A její jméno?

Její jméno je vůle.