sváteční posluchač

PŘICHÁZÍM DNES DO KOSTELA JAKO SVÁTEČNÍ POSLUCHAČ. Ano, těšila jsem se, že alespoň jednou v roce mohu vstoupit do jednoho z chrámů, aniž bych si připadala divná. Vždyť jsem tu někde zahlédla i mého souseda, který sem jinak nechodí a další známé tváře. Už jsem přesycená z těch tupých televizních reklam, které mi nic nového nedokáží přinést, než znechucení. Něco mi chybí, cítím to, onu jakousi prázdnotu. A nevím, čím a jak ji naplnit. Nedávno jsem zaslechla krásnou melodii, až mě zabolelo někde hodně hluboko uvnitř mě samé. Přišel nepopsatelný stesk. Tenhle pocit mě stále pronásleduje. Možná že je jedním z důvodů, proč jsem dnes přišla na Půlnoční. 

Zrovna dvakrát nejsem zvědavá na kázání, kterému nebudu rozumět, ale zase na druhou stranu něco se dá překousnout, nebo se tvářit, že to člověk neslyšel. Neumím se ani modlit, možná bych dala dohromady ještě Otčenáš, nějak bych ho poskládala, ten je přeci jen trošku známý. Lidé píší rodokmeny, hledají své předky, odkud přišli, kam až sahá historie jejich rodu. Už se to stalo jakousi módou. Mě se párkrát dotklo slovo křesťanství, že bychom si jako Evropané měli vážit těchto kořenů. 

Pravdou je, že za totality byla víra potlačovaná. Dnes máme onu svobodu, můžeme vstoupit a nahlédnout do kterýchkoliv dveří. Přiznám se, mám strach ze sekt. Nerada bych uvízla v jejich síti. Křesťanství mi přeci jen připadá důvěryhodnější, i když ty její sexuální skandály a celibát, ale dobře já to pro dnešek překousnu. 

Kostel je naplněný k prasknutí, jak by také ne, někteří vyrazili po dobré večeři na vzduch a jiní si chtějí pročistit hlavu. Já ani jedno, jenom se chci posadit do lavice a poslechnout si nějaká slova a písničky, které, pokud mi nedají žádný smysl, alespoň mi pozvednou náladu. Nebo přivedou na jiné myšlenky, nebo naopak ztiší. Co já vím. Prostě jsem si sem chtěla zajít, tak jsem tady.

Ani jsem netušila, jaká je tu za zdmi ukrytá krása. Dřevěný, vyřezávaný oltář. Ten musel dát práce a ta preciznost, to už se dnes jen tak nikde nevidí. V rohu září nádherná jedle. Vysoká, pomalu až do stropu. V kostele je hlava na hlavě, což mě uklidňuje. 

Za mou hlavou, odkudsi z výšin začínají hrát varhany, přidává se nádherný zpěv, který mi dává křídla. Moci se tak vznést, ten zpěv je přímo andělský. Derou se mi do očí slzy, ač běžně nevím, co je pláč. S pláčem přichází jakási úleva, již dlouho jsem nic podobného nezažila. Za slzy se vůbec nestydím, cítím jako by mi otevíraly cestu, nevím sice ještě kam, ale otevírají.

Koukám před sebe a nevěřím vlastním očím. Měla jsem představu, že kněz má být starý pán a tenhle je podle vzezření mnohem mladší. Možná tak právě akorát v mých letech. V duchu se usmívám, neumím si představit, že bych tomuhle člověku měla říkat : ,, Otče! "

Kněz mluví o Ježíši, že nás přišel spasit. Proč nás, copak i mě? Usmívám se, je to holt pohádka pro děti. Jenomže pohádky mají oproti tomuhle příběhu šťastný konec. Tenhle Ježíš, o kterým je řeč, nakonec skončil na kříži. Ano, nejprve ho bičovali, pak odvlekli na Golgotu a tam ho přibili na kříž. Člověka, zrovna takového, jako jsme já. Brr, strašná představa. 

Přichází další písnička. Zpíváme téměř všichni. Alespoň kam dohlédnu, všichni v kostele zpívají. Je dobré, že se o Vánocích zpívají koledy. Tady v kostele zní jinak než v nějakém nákupním středisku. Jakoby čistěji, radostněji, opravdověji. Možná, že to bude tou jedinečnou akustikou. Asi ano, jiné vysvětlení pro to nemám. 

Znovu cítím v očích slzy, podívám se na lidi kolem sebe a také v jejich očích vidím něco nepopsatelného a přitom blízkého. Jako bychom patřili neoddělitelně jeden ke druhému, již od pradávna, jako by to ani nikdy nemělo být jinak. Z knězových úst zní slova : ,, Pokoj vám ! " Vzájemně si soused se sousedem podáváme ruce a přejeme si pokoj. 

Náhle znovu cítím jakousi sounáležitost, lásku, něhu, pokoru, ničím nepopsatelný pocit. Zahledím se na kříž a setkávám se s pohledem tak hlubokým, že mnou proniká až do morku kostí, někam tam, kde je onen stesk, kvůli kterému jsem vlastně dnes přišla do kostela, aniž bych si to uvědomovala. Jakési prázdno, které nemohu ničím a nikým naplnit. Mé rty šeptají : ,, Vždyť Ty jsi ale přeci zemřel ... a do mého rozechvělého srdce vstupuje hluboký mír.

,, Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám, ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí. Shalom " ...