Úvaha

Když mi umíral, odcházel dědeček, tak ležel na zádech.Ležel v klidu a pak řekl, Mílo, už musím odejít, už mě volají.Otočil se na bok a usnul, navždy, tedy alespoň tady, tady na tomto světě.Pak mě můj táta Míla vzal za ruku a odvedl mě do vedlejší místnosti.
Dědeček měl krásný odchod z tohoto světa, bezbolestný a nanejvýš vyrovnaný.I my se jednou dočkáme odchodu z hmotného světa, někdo dříve a někdo později.My co nám je kolem šedesáti a více, buďme rádi, že jsme ještě tady, že můžeme prožívat náš život, hrát si s vnoučaty a můžeme dělat i jiné věci.Buďme za to vděčni, jelikož jak dobře víme, mohli jsme odejít jako jiní již mnohem dříve.
Když vidím například filmy s Tomášem Holým, který nás opustil v jednadvaceti, tak si hnedka uvědomím, že i kdybych odešel v šedesáti, tak jsem prožil vcelku dlouhý život.
Člověk by si měl považovat, že se dožil padesátky, šedesátky, že zažil dětství, mládí, nejlepší věk, a věk střední.
Ti co se se ve slušném zdravotním stavu dožili až osmdesáti, devadesáti, ti by měli být nanejvýš spokojení.
No a pak už je na každém z nás, čemu bude věřit.Může věřit v to, že po odchodu z tohoto světa nebude Nic, a nebo bude odchod považovat za přechod do jiného světa, do jiného života.
Já osobně jsem přesvědčen, že smrtí život nekončí, že život bude pokračovat dále, no zkrátka to mám takhle nějak nastavené a jsem za to rád.