Není zač. Nebo je?

Ve škole mi žák podržel dveře, když jsem vcházela do třídy a nesla čaj. Poděkovala jsem a odpovědí mi bylo "není zač". Ale je zač - podržel mi dveře. A nemusel ...

Kolegyně mi pochválila nové šaty, prý mi sluší. Poděkovala jsem a odpovědí mi bylo "to nemáš zač". Jak to? Je zač - udělala mi tím radost...

Dcera mi donesla čaj. Poděkovala jsem a odpovědí mi bylo "není za co". To teda je za co - taky se na mě mohla vykašlat a nic nedonést...

Kamarádka mi večer vzala telefon a dlouho poslouchala mé výlevy všeho možného. Poděkovala jsem a odpovědí mi bylo "nemáš zač". Ale pro mě to bylo důležité, potřebovala jsem se někomu "vyblejt" a ona si na mě udělala čas...

Přítel mi dal dárek. Poděkovala jsem a odpovědí mi bylo "nemáš za co". Co třeba za ten dárek, co??...

Číšník v restauraci mi přinesl pití. Poděkovala jsem a odpovědí mi bylo "nemáte vůbec za co". Přece za to, že jste mi donesl to pití a ještě jste se mile usmál, chce se mi na něho křičet...

Mohla bych pokračovat donekonečna. Setkávám se s touto odpovědí velmi často a téměř všude. Přiznávám, i já jsem toto slovní spojení dříve hodně používala a i dnes mi výjimečně vypadne z pusy. Už si na to ale dávám sakra pozor. Protože, ono nejde jen o to, co říkáme, ale jakou energii to s sebou nese.

Když se vrátím k výše zmíněným ukázkám (naprosto reálným :-)), mám z té odpovědi "není zač" pocit, že žák mi sice dveře otevřel, ale z nutnosti, jsem přece učitelka... Kolegyni se mé nové šaty vlastně vůbec nelíbí, ale chce si u mě šplhnout... Dcera mi donesla čaj, abych neměla blbý kecy... Kamarádka mě vlastně vůbec nevnímala, ale příště se třeba bude chtít "vyblejt" ona, tak telefon pro jistotu nezavěsí... přítel mi zřejmě dal dárek, který někde dostal a jemu samotnému se nehodí, tak ho strčil mně, proto ani nemám za co děkovat... číšník se těší, až mu skončí směna, jeho práce ho nebaví a já ho svojí přítomností obtěžuji...

Ano, to vše jsou jen domněnky. Zároveň to je ale energie, která z toho "není zač" nebo "není za co" na mě padá. Nevnímám, že by lidé ty dobré skutky pro mě dělali rádi. Protože kdyby ano, mohli by říci třeba "rádo se stalo", "rád/a jsem to pro tebe udělal/a" nebo prosté slovíčko "prosím".

Přemýšlím, proč tomu tak je. Proč často nedokážeme ocenit druhé, ale především ani sami sebe? Proč umenšujeme nebo dokonce znevažujeme hodnotu naší pomoci, podpory nebo dárku? No, ať už je za tím cokoliv, pojďme to změnit. Až vám někdo za něco poděkuje, zkuste se na chviličku zastavit. Rozmyslete si, jestli jste to opravdu dělali rádi a pak to můžete i "přiznat". Nebo jste to vlastně dělat vůbec nechtěli, a pak je otázkou, proč jste to tedy udělali...

Přeji vám všem, ať jste k ostatním a především sami k sobě pravdiví. Ona ta energie slova bude potom také pravdivá. A až vám nějaký člověk na vaše poděkování odpoví "není zač", zkuste mu popsat, za co vlastně děkujete. Možná si ten dotyčný poprvé v životě uvědomí, že je zač. A možná z vás i ze sebe bude mít radost.

Děkuji, pokud jste dočetli až sem. Moc ráda jsem toto zamyšlení pro vás napsala.

P.S. Děkuji za tipy od čtenářů a přidávám to, co mi přijde nejlepší: "Rádo se děje", hezky v přítomnosti ;-).