Slepé uličky české vzdělávací politiky

Problémy ve výchově a vzdělávání budoucích generací se v posledních dnech a týdnech konečně dostaly do popředí zájmu české veřejnosti. Rozproudila se vášnivá diskuze mezi erudovanými metodiky vzdělání, kteří sami nikdy neučili, nenasytnými odboráři, co nikdy nebudou mít dost, a námi rodiči, kteří stejně víme ze všech nejlíp, jak by se to v tom školství mělo dělat.
Čeští pedagogové by si bezpochyby zasloužili vyšší platové ohodnocení, minimálně za tím účelem, aby se prestiž tohoto kdysi v očích společnosti váženého povolání přiblížila evropskému standardu. Všem zúčastněným však musí být dávno jasné, že zvýšením platů pedagogům se kvalita vzdělání v naší zemi nezvedne ani o milimetr. Znám ze svého okolí mnoho do svého povolání až nezdravě zapálených učitelů a troufnu si tvrdit, že ani za 100 tisíc lépe učit nebudou. Oni už jedou na maximum. Je třeba spíše upravit legislativu tak, aby se ve školách znovu dalo učit. Aby učitel nebyl pod dozorem rodičů a nebál se dát žákovi špatnou známku. Aby se ředitelé ze strachu před inspekcí nemuseli bát postavit za své zaměstnance apod. V našem školském systému je asi tisíc věcí, za které by se dalo stávkovat. Mzdy však mezi ně momentálně nepatří.
A konečně se blýská na lepší časy! Ministerstvo školství totiž právě představilo převratný materiál s názvem Hlavní směry vzdělávací politiky České republiky. Ten má za úkol otočit kormidlem našeho vzdělávání po dlouhých letech nadobro tím správným směrem. Očekávám, že nový koncept promění kvalitu výuky podobně jako zavedení Rámcových vzdělávacích programů v roce 2005, od jejichž existence úroveň českých školáků v porovnání se světem v mezinárodních výzkumech už jen exponenciálně klesá níž a níž.
V tomto dokumentu se mimo jiné píše, že učitel budoucnosti by už v žádném případě neměl být „chodící encyklopedií, nýbrž pouze jakýmsi mentorem či průvodcem vzděláváním.“ Chápu to správně, že když je učitel chytrý a vzdělaný, tak je to dnes už vlastně nežádoucí? Kde se najednou vzala ta drzost popírat vše, co tady dvě stě let fungovalo? Proč jsme na prvorepublikových gymnáziích dokázali učit žáky latinu a řečtinu a dnes je neumíme naučit ani pořádně česky? Když si vzpomenu na svá školní léta, musím se pousmát nad představou, že by mi na základce učitelka řekla: „samostatně studuj, co uznáš za vhodné, a já tě z toho za měsíc prozkouším.“ No přirozeně bych měsíc nedělal nic. Tento líbivý koncept je v našem prostředí, kde valná část žáků ani netuší, proč do budovy s nápisem škola dorazili, naprosto nerealizovatelný. Dítě prostě potřebuje stanovit pevné hranice a řád. A můžeme si pod vlivem současného všeprostupujícího pseudohumanismu tisíckrát nalhávat, že je tomu jinak. Nemalujme si, že je za novou strategií něco jiného než další snaha snížit nároky kladené na selhávající žáky. Tak jak jsme podle očekávání odložili povinnou státní maturitu z matematiky, tak brzy zredukujeme učební osnovy, možná zrušíme státnice nebo známky obecně, protože současný systém hodnocení prý žáky trýzní.
Nedávno jsem úplně náhodou zavítal na jedno mládežnické sportovní utkání. Nepřijel delegovaný rozhodčí, takže zápas řídil dobrovolník z lidu. Pískal špatně. A ti dvanáctiletí kluci to okamžitě vycítili. Začali se zákeřně faulovat, hádat se o každý míč, vzájemně si nadávat. Jejich rodiče, místo aby je umravnili, zpoza hřiště pokřikovali na rozhodčího a před zraky svých dětí ho vulgárně uráželi. Bez nadřízené autority se okamžitě zhroutil veškerý řád, veškerá kultura. Zlo v těch lidech začalo okamžitě pronikat na povrch. Přišlo mi to symbolické. Jako obraz našeho přístupu k výchově. Popřeli jsme autoritu dospělého, rozhodčího, trenéra, učitele i školy jako instituce.
Ministerstvem představená strategie je zase jen bohapustým plácnutím do vody. Snahou, jak v prázdných frázích rozmělnit skutečné problémy, které si nechceme připustit. V celé debatě o kvalitě školství se - a to zajisté ne náhodou - opět zapomnělo na to nejdůležitější. Na roli dítěte. Pořád se mluví o pedocentrismu, o tom, že dítě má být ve středu zájmu vzdělávacího procesu. Přenesme tedy konečně aktivitu a zodpovědnost na děti samotné. Ať se ony zpovídají svým rodičům, svým učitelům a vychovatelům, tak jak tomu bylo v historii odnepaměti. Buďme přísní, tak jako na nás byli naši rodiče, za což jsme jim dnes mnohdy vděční. Přestaňme děti donekonečna ochraňovat a opečovávat jako nedotknutelný svatý grál.
Chyba totiž není ani tak ve školském systému, jakožto v celkovém přístupu naší společnosti ke vzdělání. Přestaňme být rodiči, pro které zájem o vzdělání jejich dětí spočívá ve zběžném zhlédnutí žákovské knížky a následném lynčování učitelů na třídních schůzkách. Raději se zeptejme zkušených pedagogů, proč se před 15 lety zvládli žáci naučit bez větších problémů trojnásobek toho, co děti dnešní. Začali snad ti stejní lidé hůř učit, anebo je pravda úplně někde jinde? Chceme ji však vůbec znát..?