V hlavě

Kým jsem, bez Tebe. Ve světě, kterému chybí smysl. Jenž mi na okamžik ukázal Tebe a já Tě nemohu dostat z mysli? Možná, že ze vší té samoty začínám bláznit a všechny ty lehké náznaky jsem si vyložil jinak. Nejspíš jsem jen příliš obyčejný pro někoho tak neobyčejného. Jenomže svět se zastavil, když jsi se u mě zastavila Ty. Byla jsi na pár minut světlo, které se mi vrylo do paměti, hlas co mě neopustil.

Jsem asi blázen, říkáš si, já mezitím myslím na to jaké to může být Tě poslouchat. Bláznem se stanu, klidně, za kousek pozornosti Tvých očí a letmého úsměvu. Zblázním se do každé Tvé části budu-li mít možnost. Budeš-li skutečná.
Potkal jsem Tě dvakrát v mé hlavě. Ten úsměv nevymažu, ze strachu, že už nikdy nepřijde. Třeba se ženu za něčím, abych našel ženu, s níž splynu, které bude jedno jaký jsem a co vše mám. Že spíš nemám nic než sebe, že nejspíš nebudu mít Tebe.

Připadám si jako blázen, sám o sobě, mluvím o Tobě jako bych Tě znal. Přitom nemám tušení kdo vlastně jsi a kým můžeš být. Poblouzněn představou o někom, být hnán kupředu, potěšen každou Tvou zprávou, kterou si v hlavě vymýšlím, než zjistím, že je to mam.
Možná jsem někde zahnul špatně. Nepřečetl dobře nápis na značkách a nevím zda se vrátit či jít dál. Jak se k Tobě dostat?

Mám pocit, že marně čekám na něco, co se nikdy nemůže stát. Čekám tu na štěstí, i když vím, že nikdy šťastný nebudu. I tak se šťastně tvářím, protože myšlenka na Tebe mi dává naději, že tam někde venku jsi. Tam někde v moři plném ryb je určitě nějaká pro mě a já budu vždycky věřit, že jsi ji Ty.

I když nejsi skutečná, nemůžu na Tebe zapomenout...

A tak na vždy, budeš mé vždy.