Odcházení

Odcházení. To ne to Havlovo. To to moje. Moje jeho vnímání. Do padesáti let věku jsem jej moc nevnímal. Bral ho na lehkou váhu. Pak se cosi změnilo. Začli mizet v nenávratnu známí i přátelé, spolužáci i příbuzní. Na literu kolega psavec filosof Bíša, pak doktor gynekolog Tomáš, spolužačka Pavlína, Michal, babičky, dědové, tatínek a teď i maminka. Kdo tedy tady zbývá i je na řadě? Jsem z toho zneklidněn, z té představy nebytí. Z představy pořadí ve frontě. Kolik asi času ještě zbývá. Co dělat, kam se vydat, s kým tam jít. Mám snad kupčit s pořadím? Jíst zdravě i se tak pohybovat? Nepít alkohol, nepožívat drogy, snad pomůže k času bytí. Ale je to k zblití. Takové bytí. Neomámen láskou, vášní, drogou života. Musím psát, je to důkaz žití, touhy trouby co jsem já. Tužka ještě nedopsala, listů pár tam asi mám. Co když budu sám? Trápit se budu tím. Možná taky ne. Radůza zpívá, že: Jednou to pomine. Domy ne, říkám já. Vše jednou skončí. Tak je to nastaveno, musí být. Teď je noc, hluboká i temná. Spím na peci za hlasitého šramotu myši vybírající potravu z šuplíků i pytlíků. Ona ví o mně i já o ní. Snad včas odejde. A ne já s ní. Čtu si povídky i prózu kolegů. Jen párkrát jsem je spatřil. Přitom k oblíbencům snad i patřil. Měli jsme si víc.... Kdyź teď už ne. Pár věcí tu po Vás zůstalo. A ty já teď pročítám. Znovu bych si přál. Než bude plný sál. Trochu v klidu tvořit. Do nitra se nořit. Mám představu filmu, děje. Zvláštnosti? Snad. Exibicionismus, možná snad. Jen to co vytvoříme, obhájíme, zůstane a neodejde. Čas spánku i nočního vánku. Nech mě ještě být.