Řekli mi, že se docela bojím...

...někdy je lepší nechat působit ticho, cítit paprsky slunce na průsvitných víčcích a uvěřit, že vše je jak má být a naše blízké dušičky se mají jako spirálky kouře v letním vánku, nepocítitelnĕ lehoučké a nehmotné, tvárné a objímatelné všemi smĕry, jako přístupné vize posmrtného života o nĕmž sním, v nĕmž se ztrácí kognitivní pojetí prostoru a času, jeho i naší identity, ztotožňĕní s tĕlem, jeho částmi a orgány, nic z toho v ničem, vše ve všem, podivuhodný pocit amorfnosti všeho, jenž dříve nabývalo hmotnou formu a nyní již ji nenabývá, neboť se nenachází mezi živými mozky vytvářejícími tento svět.