Můj život

Život je někdy kurva těžkej, ale člověk si nesmí stěžovat. Nesmí si naříkat ani kdyby sebevíc chtěl. Lidé sice říkají, ať se jim svěříš, ale pak to stejně nec,ějí slyšet. Je to asi jenom takový společenský postoj. Když vidí na rukou jizvy od žiletky, myslí, že se od nich čeká, aby řekli jak s tebou soucítí, jak je jim to líto, jak to všechno chápou. Nic nechápou. Nikdo z nich neví, jak se citíš. Nikdo z nich nic takového nikdy nezažil. Nikdo to nemá nikdy horší nebo lepší než ty. 

"Podívej se na lidi s rakovinou, co by oni dali za život jako máš ty" - nic. Kdyby měli lidé z rakovinou jako mám já, taky by se chtěli zabít, protože by se najednou ocitli ve stejné situaci jako já, se stejnými pocity, myšlenkami. Hloupý. Hloupý je tento argument. Vždyť každý, kdo by byl v naprosto stejné situaci jako ja, by myslel a uvažoval stejně jako já. A ten, kdo v mé kůži není si to nedokáže představit. Tak proč sakra říká, že ano? Vždyť je to lež a on sám to musí někde v hloubi duše vědět. 

Ne, nedokážu si představit mít rakovinu a prohrávat svůj boj v nemocniční posteli. Nedokázu si představit být sirotek z dětského domova, který nemá nic jiného než to, co mu dali druzí. Nedokážu si představit být obětí sériového vraha. Ale dokážu si představit být sama sebou a to si zase nedokáže představit nikdo jiný. 

"Všechno bude zase dobré, nezasloužíš si se trápit, prosím netrap se, snaž se myslet na něco pozitivního" - k čemu mi jsou tato slova? Prázdné věty. "Mrzí mě, když vidím, jak jsi smutná" - vydírání. Nejsem bezcitná, nechci aby se kvůli mně trápil někdo jiný, ale co s tím mám udělat? Taky mě mrzí, když se cítím tak, jak se cítím. Máš teda nějakou radu? Myslím nějakou jinou než mávnout kouzelnou hůlkou a být zničehonic šťastná? 

Život je bezcitná děvka, ale nic s tím nikdo neudělá. Ani já, ani ty. Nezmění se. Každý z nás má určený nějaký osud. Někdo umře na rakovinu, koronavirus, někdo zase rukou Johna Wayna Gacyho, nebo čert ví koho. A někdo má prostě v osudu se podřezat ve vaně, oběsit či skočit z mostu. Nikdo to ale předem neví. Neví kdy, jak ani proč. A ani za kolik. Ta děvka si totiž řekne pokaždé jinou cenu. 

Na začátku jsem to řekla špatně. Život není kurva těžký, to smrt je kurva těžká. To smrt je ta děvka, co tě svede z cesty a nakonec někde ubodá. A ty nikdy nevíš, kde jí potkáš. Jen víš, že jednou určitě.