ICQ

Dnešní komunikační svět už je takový. Když sedám k počítači, připojuji se a spouštím icq, mám vždycky pocit, že to není ta nejlepší varianta trávení času. Taková komunikace je přece hrozně neúčinná, člověk píše, pak čeká na odpověď a zase píše, píše hodinu, a dozví se to, co by se dozvěděl za dvě minuty rozhovoru z očí do očí.
Proč takový únik?
Proč člověk ztrácí hodiny času psaním, když může mluvit?
Ano, je to možná snazší a člověk je klidnější, když má vždy čas a může si dlouho rozmýšlet, co napíše. A když jsou lidé daleko od sebe, tak je to i celkem rozumná možnost.
***
Nemám moc kontaktů a jsem rád za každého člověka, který by si se mnou chtěl psát, říkám si, že bych nikdy nikoho neodmítnul, že si na každého najdu čas, vždyť ho mám tolik. Je to paradoxní, lidi, se kterými bych si chtěl psát tu věčně nejsou, a když jsou, tak se mi nikdy neozvou, vždycky musím já. Kdybych se neozval, kdybych já nezačal psát, tak tak to icq ani nemusím mít.
A, co z toho vzniká za jiný pocit, než ten, že jsem jen na obtíž a, že když si se mnou někdo píše, tak jenom ze slušnosti odpovídá, když se na něco ptám, ale sám nic nenapíše?
Přemýšlím, jestli alespoň já potěším ty, kterým se ozvu, nebo, jestli jim jen přidělám práci s odpovídáním. A, když se neptám, ale sám píšu, tak, jestli oddaně čtou, nebo to alespoň tak vypadá, a univerzálně reagují, jen, aby nedali důvod, k tomu, abych jim psal dál?
***
Jsem zastáncem teorie, že správně napsanými slovy se dá vyjádřit všechno.
Ale lidé k tomu mnohdy nedají příležitost, nebo nemám odvahu.
Ne, já si říkám, proč psát to, co bych chtěl říct slovy a do očí?
Když to napíšu, může to vyznít jinak...
Slovy se dá vyjádřit všechno, ale není v mé moci, aby to ten druhý pochopil(a), přesně tak, jak já to myslím. Nejsem rád, když mojí náladu přímo řídí objevující se řádky myšlenek od lidí, se kterými si píšu. Když ti lidé třeba ani nemyslí na to, komu to vlastně zrovna píší...
A pak stejně sednu, připojím se a čekám, jestli se někdo ozve.
Neozval se nikdo?
Zase jako vždycky?
Statistika hovoří jasně: někdo se ozývat musí, jinak by komunikace neexistovala. Takže i Ty se musíš ozvat nejméně polovině lidí, se kterými si chceš psát. Ale proč vždy?
Kdybych se neozval nikdo by se se mnou nebavil.
Kdybych se já neptal, nikdo by mi neodpovídal.
Někdo to bere jako důkaz, když se mi ozve první, má mě rád(a), a tedy, když se neozve první, tak mě rád(a) nemá.
Nikdo se neozývá, takže mě nikdo nemá rád?
***
Existují dvě skupiny lidí, jedna se musí vždy ozývat jako první a tone v nejistotě, že tu druhou skupinu nezajímá.
A jak se cítí ta druhá skupina?
Cítí, že ji pořád někdo otravuje? Nebo se uspokojuje tím, že o ni má někdo zájem?
Možná, ale aby se ozvala sama, to ne...
Aby sama udělala radost, to ne...
***
Těžko říci jestli mám takový pocit jenom já, ale rozhodně je ten pocit oprávněný a každý den večer opět dokazovaný...
Když si chci psát musím se ozvat, ale copak nikomu nestojím o to, aby mi udělal tu radost a napsal mi první? Copak si se mnou nikdo psát nechce? Nemají o čem? Nebo se mě snad bojí?
Jenže někdo se musí ozvat první, a tak se ozývám, zas a znova...
***
Je to snad celé nesmysl? Mají lidé v dnešní době v hlavě etiketu, která mimo jiné říká, že se kluk má ozvat první?